Vítejte v Deníku Padesátky
#samaSebou

Někdy si říkáme, že už se neměníme. Že už víme, kdo jsme. A přesto, právě s věkem – a možná i díky ranám, které přijdou – začínáme znovu od začátku. Pomalu, ale jistě. Krok za krokem. O tom je i moje dnešní zamyšlení. Nejvíc sama sebou? V pubertě! Nejautentičtější jsem byla snad v pubertě a dospívání. Divoká, svá, bez filtru. A pak se to začalo lámat. Kolem dvacátého roku jsem si začala nasazovat masky. Schovávala jsem se, zmenšovala. Přizpůsobovala se. Hlavně abych nebyla moc slyšet, hlavně ať je klid. Jenže… klid stejně nepřicházel. Život se mě neustále snažil budit. Vrhal přede mě jednu zkoušku za druhou. A často jsem na ně byla sama. Proč já? Kde jsou všichni? Často jsem si kladla tyhle otázky. Vždycky jsem tu byla pro ostatní. Ale když jsem potřebovala já, najednou nikde nikdo. Dlouho jsem si nevšímala, že kolem mě zůstávají hlavně ti, kteří rádi berou, ale neumí dávat. A pak přišla rána, která všechno odhalila – nemoc. První velká lekce: vděčnost Nemoc mě naučila první zásadní věc – mít ráda život. Přehodnotila jsem, co je důležité. Zpomalila jsem. Naučila jsem se znovu radovat z obyčejného dne. Z dechu, z výhledu z okna, z pomalé chůze. Ale člověk má tendenci zapomínat. A jak šly roky, nemoc se vzdalovala. Jen občas ji připomněla kontrola nebo jizva na těle – a možná ještě víc ta na duši. S padesátkou přišla touha být zase svou Až s padesátkou přišla ta skutečná vnitřní revoluce. Touha být znovu autentická. Nezrazovat samu sebe. Žít podle sebe. A v ten moment – jako by to vesmír slyšel – se začaly dít věci. Objevili se lidé, kteří mě zkoušeli. Zkoušeli mě manipulovat, ohnout, přimět mě, abych zase ustoupila. Abych se přizpůsobila jim. Ale já jsem řekla NE. A držím si to. Přestože šlo o těžké a někdy existenční situace – věděla jsem, že když ustoupím, zradím samu sebe. A to už se nikdy nesmí stát. Ten scénář by se opakoval. Znovu. A znovu. Tohle je moje zkouška. Zkouška odvahy. Sebelásky. Sebehodnoty. Někdo měl štěstí. Já to doháním teď. Možná někoho doma naučili sebeúctě. Měl to „nakódované“. Já se to učím teď – někdy bolestně, ale opravdově. A vím jedno: rostu. Mění se mi život. Stávám se tou, kterou jsem kdysi bývala. Ale silnější, vědomější. Se zkušenostmi. A s chutí to všechno žít znovu – tentokrát po svém.

V roce 1972 jsem pořád ještě nebyla na světě. Moje máma stále pracovala jako průvodčí u tramvají a moje sestra.

Musím se k něčemu přiznat.Od doby, kdy mi byl diagnostikován nádor v prsu (v létě to bude už osm let), se ze mě stal detektor ohrožení s fantazií Stevena Kinga. Jakmile se někde objeví pupínek, píchnutí nebo bolest u zádele – mozek spustí onko-alarm. V hlavě mi jedou katastrofické scénáře a strach mě v tu chvíli přerůstá. Tak se to stalo i na začátku tohoto týdne. Začalo to bolestí u žeber. Pak se to přesunulo na hrudní kost. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, natož zakašlat. Jasně, mohla jsem si to logicky vysvětlit: pár dní zpátky jsem zmokla na kost, běhala v mokrém oblečení ve větru – takže to klidně mohl být zánět pohrudnice nebo začínající zápal plic.Ale ne, já už v hlavě přepisovala závěť. Ani po letech ten strach úplně nezmizel. Stačí málo a je zpátky. A když o tom mluvím, pořád se mi chvěje hlas.Je to další důkaz toho, jak moc může strach ovlivnit náš život. Ticho, v kterém si vyprávíme nejhorší možné příběhy, i když realita je někdy o hodně mírnější. ⛰️ Postřeh týdne č. 2: Češka v Adršpachu. Skoro rarita Miluju cesty. Miluju výlety. A tak jsem se po letech vydala do Adršpašských skal. Co mě jemně zaskočilo? Že tam zněla víc polština než čeština. Jasně, Adršpach je blízko Polska a turisty jsme čekali. Ale že češtinu neuslyšíte celé kilometry, to mě přece jen překvapilo. Místní průvodce potvrdil, že dnes tvoří Poláci až 80 % všech návštěvníků. A moje malá statistika? Na loďce jsme byli já, můj syn, šest Francouzek, jedna Mexičanka – a zbytek Poláci. Byla jsem tam skoro jako exot. Ale bylo to krásné. Vzduch, skály, voda. Možná jsme tam nebyli slyšet, ale dýchalo se mi tam líp než kdekoliv jinde tenhle týden. Tip týdne: Domácí poké bowl s mletým masem Protože když se člověk pere s hlavou, měl by aspoň dobře jíst. Rychlá miska plná barev, chutí a svěžího klidu. Moje oblíbená, když chci vyvážit chaos dne a nezbláznit se z přípravy. 👉 Kompletní recept najdeš na webu už zítra.

Nevím, jestli za to může věk, hormony, nebo prostě tělo, co si začíná dělat věci po svém – ale poslední dobou se budím tak nateklá, že se v zrcadle chvíli hledám. Oči zúžené na čárky, tváře jak balóny. Nic příjemného. Ale už vím co s tím. A to bez léků. Tělo má svůj rytmus a věřím, že když mu pomůžeme přírodně a šetrně, odvděčí se nám. Tak jsem si udělala malý průzkum – a tady je moje sbírka přírodních zbraní proti ranním otokům. Vše otestováno na vlastní nateklosti. Ledové rituály (ale ne na nervy) Ráno běžím do mrazáku pro kostku ledu – buď čistou, nebo zamražený zelený čaj či růžovou vodu. Stačí pár tahů po obličeji a hned vypadám (a cítím se) méně jako rozteklá varianta sebe sama. A když je čas, udělám si oplach studenou vodou nebo přiložím vychlazené okurky. Klidně si u toho i lehnu – efekt Spa domácího stylu zaručen. Čaje a bylinky Začala jsem popíjet čajovou směs z kopřivy, pampelišky a petržele – jemné, ale účinné byliny, které podporují lymfu, ledviny a odvádějí přebytečnou vodu. Dávám si jeden šálek dopoledne, ideálně do 14:00 – jinak noc trávím na trase postel–WC. TIP: Pokud máš čerstvou petržel, dej ji do smoothie, polévky, salátu. Voda je základ – ale ne ledajaká Ráno začínám sklenicí vlažné vody s citrónem a špetkou mořské soli. Tohle kombo krásně rozproudí lymfu, zažívání i náladu. A přes den piju průběžně – voda s mátou, plátkem okurky nebo citronu chutná líp než „obyč H2O“. Snad už každé malé dítě ví, ž ekdyž se nepije, tělo si vodu ukládá a natékáme. Tak pozor na to! Pohyb místo zázračného krému Není třeba běhat maraton. Stačí 10 minut jemné jógy, chůze nebo pár cviků na rozproudění lymfy. Dobré je i lehké poklepávání prsty na tvář, čelo a krk – stimulace lymfatických bodů jako z učebnice. Tělo se probudí a otoky mají utrum. Strava, co tě nadnáší Zařadila jsem víc okurek, bobulí, celeru, řepy a citrusů, a naopak míň soli, uzenin a průmyslovek. A světe div se, rána jsou lehčí – nejen na tváři. Spánek a klid duše Večer se snažím nepřežírat, odložit mobil dřív než ve 23:59 a dát si bylinkový čaj – meduňka, kozlík, levandule. Když dobře spím, tělo má šanci regenerovat. A ráno se to pozná. Není v tom žádná velká věda, ani to nestojí majlant. chce to jen zkoušet, pozorovat a dávat tělu tol comu dělá dobře. Naďka

Léčivá náruč moře Miluju šumění vln, bosou chůzi po písčité pláži, sluncem zalité dny a tu nezaměnitelnou slanou vůni, která proniká až do srdce. Nádherné modré nebo tyrkysové odstíny mořské vody mě vždy znovu dostanou. Moře a slunce — to je můj osobní zázrak. A nejen můj. Odborníci dnes potvrzují, co citliví lidé věděli už dávno: pobyt u moře léčí. Moře jako přirozený detox Už od mládí jsem si všímala, jak mi pobyt u moře dělá dobře — tělu i duši. Ve dvaceti jsem se během pár dní u moře zbavila zánětu dutin, se kterým jsem tam přijela. Nepotřebovala jsem žádná antibiotika, stačil oceán. Zlepšila se mi alergie, projasnila mysl, zklidnilo se mi srdce. Od té doby jsem si stanovila jasné pravidlo: jednou ročně musí být moře. Ne jako rozmar, ale jako prevence. Během každé dovolené cítím, jak se detoxikuju — fyzicky, mentálně i emocionálně. Jako by moře smylo všechno zbytečné. Věda říká ano Psychologové i lékaři mají jasno: moře nám prospívá. Jeho barva a šumění navozují v mozku pocity klidu a bezpečí. Vlnová délka modré barvy má zklidňující účinky na šedou kůru mozkovou, což vede ke snížení stresu a lepšímu soustředění. Moře aktivuje naše smysly, stimuluje přítomnost a probouzí v nás radost z bytí tady a teď. Minerální lázeň zdarma Mořská voda obsahuje celou řadu prospěšných minerálů — například hořčík, vápník, draslík nebo jód. Díky tomu má antibakteriální účinky, urychluje hojení, regeneruje pokožku a pomáhá při ekzémech, akné nebo atopii. Navíc má mořská voda schopnost vyrovnávat pH v těle a tím snižovat překyselení organismu. A to není vše. Slaná voda podporuje imunitní systém, posiluje kosti a působí jako prevence osteoporózy. I suchá, citlivá pleť si po týdnu u moře často oddechne a začne zářit. Neviditelná síla mořského vzduchu Nejde jen o vodu — také mořský vzduch je nabušený benefity. Obsahuje mikroskopické částečky soli, jódu a dalších prvků, které čistí dýchací cesty, zlepšují okysličení mozku a pomáhají zvládat únavu, nespavost nebo dokonce mírné formy deprese. Ano, i mořský vzduch léčí. Zajímavost navíc Vědci z University of Exeter přišli s termínem „modrý prostor“ (blue space). Studie ukazují, že lidé žijící v blízkosti moře nebo navštěvující mořské oblasti mají nižší míru stresu, úzkosti a deprese než ti, kteří se modré hladině vyhýbají. Malé velké shrnutí Chceš mít letos lepší imunitu, čistou mysl a šťastnější srdce? Zkus mořský reset. A klidně si ho napiš do diáře velkými písmeny: Moře. Povinně. Každý rok.

Poslední dobou na mě ze všech stran vyskakují články, podcasty a dokumenty o dlouhověkosti a zdravém stárnutí. Je to nový trend? Nebo jen stará touha v novém kabátě?Rozhodla jsem se ponořit hlouběji a podělit se s vámi o pár zajímavostí – a taky o svůj vlastní pohled. Dlouhověkost: Od elixírů mládí po genetiku Touha prodloužit život a zlepšit jeho kvalitu není nic nového. Už ve starověku lidé hledali elixíry mládí, nesmrtelné byliny nebo kouzelné prameny.Dnes máme trochu jiné zbraně – vědu, technologii a genetiku. Ale otázka zůstává stejná: Jak žít déle a lépe? Na internetu jsem narazila na článek o jednom zajímavém byznys projektu. Známí podnikatelé rozjeli firmu zaměřenou na personalizované doplňky stravy.Co to znamená? Vaši DNA si pěkně přečtou a podle ní vám namíchají vitamíny na míru.Zní to trochu jako sci-fi, ale evidentně už to není hudba vzdálené budoucnosti. Jak na dlouhověkost? Základy známe, ale ne vždy je žijeme Přes všechno moderní kouzlení se stále ukazuje, že klíč ke zdravému stárnutí je vlastně jednoduchý (i když ne snadný): Zdravě jíst Hýbat se pravidelně Vyhýbat se chronickému stresu Jednoduché na papíře, těžké v realitě. Ale kdo se o to pokusí, má našlápnuto dobře.K tomu můžeme přidat i přírodní pomocníky: Ženšen, ashwagandha (na stres a vitalitu) Omega-3 mastné kyseliny Probiotika (zdraví střev = zdraví těla) Superpotraviny jako spirulina, matcha nebo chia semínka Zdravé tuky (ořechy, avokádo, kokosový olej) Biohacking: Tělo jako projekt a hra Další vlna, která mě zaujala, je biohacking.Zní to možná jako hackování počítačů, ale jde o něco trochu jiného: vědomou optimalizaci těla a mysli. Co biohackeři dělají? Experimentují s výživou (diety, půsty, doplňky) Ladí si spánek (spánkové cykly, světelné masky) Vylepšují cvičební rutiny a sledují výkon přes chytré hodinky Testují nootropika (látky na podporu mozku) Analyzují si DNA a přizpůsobují jí životní styl Je to trochu věda, trochu hra, trochu detektivka vlastního těla. Co říká věda? Nadějné objevy a modré zóny Vědecké objevy v oblasti stárnutí jsou fascinující.Třeba Cynthia Kenyon, americká bioložka, zjistila, že mutace jednoho jediného genu dokáže zdvojnásobit délku života u malých červíků.David Sinclair z Harvardu zase zkoumá sirtuiny, proteiny, které chrání buňky před stárnutím. A pak tu máme tzv. Blue Zones – oblasti na světě, kde lidé žijí nejdéle a nejzdravěji.Patří sem třeba: Okinawa v Japonsku Sardinie v Itálii Co mají společné? Jednoduchý a aktivní životní styl, silné mezilidské vztahy, hodně zeleniny, ryb, olivového oleje… a minimum stresu. Můj plán: Zdravé stárnutí na vlastní pěst Celý tenhle boom kolem dlouhověkosti mě vlastně inspiruje.Nechystám se investovat do zázračných pilulek za statisíce (zatím!), ale zdravější životní styl beru jako něco, co mám ve svých rukou. Chci: víc se hýbat lépe jíst mít radost z maličkostí nepodléhat stresu, když to není nutné a hlavně – žít tak, abych na konci nemusela litovat, že jsem něco prošvihla No a jestli mě přitom nějaká dobrá DNA analýza nebo chytré vitamíny podpoří – proč ne? 😉

Někdy cítíme, že to, co nás dřív naplňovalo, najednou nedává smysl. Práce, do které jsme kdysi dávaly všechno, nás už netěší. A hlavou běží: „Není už pozdě na změnu?“Iveta říká: „Není. Je to možná ta nejlepší chvíle.“ V této epizodě otevřeně mluví o tom, jak opustila zaběhlou kariéru a vydala se úplně novým směrem – ne z rozmaru, ale z hluboké potřeby. A našla radost, lehkost i nové sebevědomí. Povídáme si o tom, jak: poznat, že už ti stará role nesedí (a to je v pořádku) zvládnout strach ze změny – i když tě všichni varujou začít znovu s odvahou, radostí a respektem k sobě Tenhle díl je pro každou ženu, která cítí, že už nechce jen „přežívat od pondělí do pátku“. Pro každou, která si klade otázku „A co když je toho ve mně víc?“ – a hledá odpověď. 🎙️ Pusť si příběh Ivety a zjisti, že život po padesátce může být ten nejautentičtější. Ne proto, že všechno víš. Ale protože si konečně dovolíš být sama sebou. 👉 Poslech zde: YouTube – Iveta: Změna kariéry po čtyřicítce

Vlaďka se svým mužem měli už dospělé děti, i po letech byl jejich vztah láskyplný. Společně plánovali, jak si budou užívat. Čekalo je stěhování do nového bytu, chtěli víc cestovat. Vše bylo zalité slunce, až na to, že se jednoho rána jakoby mávnutím proutku, vše od základů zhroutilo. Vlaďku potkala obrovská tragédie, která předurčila velkou životní změnu… Celou epizodu si můžete poslechnout na Youtube. Na obou kanalech najdete další epizody Deníku padesátky.  

V prvním díle podcastu Deníku padesátky na téma životních změn ve zralém věku se setkávám s Tamarou, ženou s českými a mexickými kořeny, která po padesátce udělala radikální krok a přestěhovala se z Anglie do malého lázeňského města blízko Prahy. Co všechno jí tato zásadní změna přinesla? Udělala by to znovu? A jak bojuje se svými strachy? Ve druhém dílu podcastu Deníku padesátky na téma životních změn ve zralém věku se můžete těšit na příběh Vlaďky, kdy její plány s manželem utnul osud v podobě nečekané tragické události. Kam až jí život dovedl a co všechno musela překonat?

Cestování je pro mne nevyčerpatelný zdroj energie, poznávání všemi smysly, zajímají mě nejen přírodní krásy, památky, suvenýry, chutě a vůně, ale i lidé, jak žijí, jací jsou. Je to pro mne vždy velké a krásné dobrodružství, a já doufám, že v budoucnu budu moc této své vášně ještě více užívat. Ať už jsem kdekoliv mezi lidmi, miluju je pozorovat.  V kavárně, v autobuse, na tržišti. Jak se dívají. Jak se smějí. Jak tě pustí ke slovu – nebo nepustí. A po letech cest a mnohých setkáních si říkám: každý národ má v sobě nějaký „vnitřní kód“ – energii, kterou vyzařuje. A není to o tom, jak se kdo chová k turistům. Ale jaký mají postoj k sobě… a k životu. Jak já vidím některé z národů? Španělé Moje srdcovka. Jsou teplí, otevření, nevyhrocení. Nejsou přepjatě srdeční – ale vyzařuje z nich klid, pohoda, lidskost. Nejsi pro ně „ten zvenku“, ale „další u stolu“. Všechno se tam dýchá lehčeji – i já. Je v tom trochu moře, trochu vína a hodně životní filozofie: nepřehánět. Nebojovat. Být. Řekové Mají v sobě hrdost. A z turistů mají už trochu únavu. Cítíš, že jsi host – ale ne nutně vítaný. Ženy bývají otevřenější, mužská energie tam na mě působí líně, teatrálně, nespolehlivě. Jako by tam stále žil pocit „být nad věcí“ – ale ne vždy s důvodem. Chorvati Mám dojem, že Češi pro ně často znamenají: „levný národ s paštikou“. Vztah je neupřímný. Peníze ano, respekt moc ne. Cítím z nich potřebu mít navrch – něco jako komplex malého národa, co chce být větší. A tak se to promítne do cen, postojů, tónu. Škoda. Turci Jo, obchodníci. Vždycky to zkouší. Ale nikdy zle. Mají charisma, usměvavost, šarm. Člověk tam není jen kapsa, ale i člověk. A i když se o tebe snaží – je to s grácií. Víc styl než past. Jako národ působí pohodově, otevřeně, srdcem. A to se mi líbí. Poláci Jsou hrdí. A věřící. Někdy až příliš. Muži často milejší, otevřenější. Ženy naopak působí přísně, tvrdě, někdy uzavřeně a snad i trochu chladně. Rodinné vazby silné, ale často plné tichého pokrytectví. Víra tu není jen otázkou duše, ale i očekávání. A těch je hodně. Němci Tvrdí, přesní, organizovaní. Všechno má řád, smysl, termín a šanon. A to je na jednu stranu obdivuhodné – a na druhou trochu… studené. V kontaktu působí uzavřeně, formálně, opatrně. Jako by sis musela zasloužit přístup do jejich osobního prostoru – a ještě si vzít pořadové číslo. Je to národ zatížený minulostí, ale zároveň nesoucí obrovský výkon – ekonomicky, kulturně, historicky. Jen ta srdečnost… se většinou zadrhne na hranicích. Není to národ „tady máš kávu, posaď se“ – spíš „v kolik jsi objednaná a proč jsi o dvě minuty dřív?“ Slováci Naše krev, ale trochu ostřejší. Emočně otevřenější, temperamentnější. Ale taky rozkročení mezi Východem a Západem – někdy hledají sami sebe. Jsou srdeční – a taky horkokrevní. Což někdy člověka pohladí, a jindy spálí. Maďaři Jsou pro mě nečitelní jako jejich jazyk. Působí uzavřeně, melancholicky, jako by si svůj svět nosili uvnitř. Hrdost, smutek, trochu odtažitosti – a přesto v tom je něco zvláštně hlubokého. Italové Styl, gesta, drama. Muži jako z reklamy, ženy jako šéfky. Matriarchát v přestrojení. Jsou teatrální, ale i laskaví. Vědí, jak zapůsobit – a taky to rádi dělají. Pozor – umí si hrát. I s tebou. Bulhaři Hodní lidé. Ale strašně poznamenaní minulostí. Chybí jim sebevědomí – ne protože by neměli proč ho mít, ale protože jim ho sebrali. Komunismus, chudoba, opomíjení. Vadí mi jejich nepořádek, ale ne jejich srdce. Cítím v nich laskavost, která se zatím neumí projevit.  Francouzi Styl. Sebejistota. Šik. I v obyčejném tričku vypadají jako ze street fashion magazínu. Mají jazyk, co zní jako šepot hedvábí. Mají nos nahoru, ale důvod taky. Působí na mě jako národ, který si umí být vědom své hodnoty – a přitom se s ní netřese. A co my, Češi? Máme hlavu v pravidlech a srdce často na uzdě. Jsme nervózní z toho, co by si kdo pomyslel. Jsme vděční za jistoty – a bojíme se změny. A cizince často nevítáme – spíš tolerujeme. Ale máme v sobě i vtip, hrdost, rozum. Jen je potřeba to zase probudit. A co vy, jaká je vaše zkušenost s jinými národy? Naďka

Počasí se nám sice na chvíli pokazilo, ale co naplat – aspoň máme klid na to naplánovat si další výlet, až se sluníčko zase rozhodne zazářit. A nemusí to být rovnou k moři nebo přes půlku republiky. I kousek od Prahy se dá prožít víkend, který voní po létě, vodě a klidu. Bez tlačenic, bez chlóru v očích a bez front na hranolky. Jen s dekou, kávou a trochou prostoru pro sebe. Tentokrát jsem zažila dvě skvělá místa – přírodní biotop v Kosmonosích a klidnou loďku v Poděbradech. A obě ta místa měla jedno společné – dost na pohodu. Osvěžení bez front i chlóru: přírodní biotop Kosmonosy Když jsme dorazili do Kosmonos, překvapilo nás, že biotop je nový, čistý, a hlavně nepřecpaný. V jednu chvíli jsme dokonce měli skoro celý areál jen pro sebe. Koupací část nabízí vodu bez jakékoli chemie – žádný chlór, jen čistá voda, kterou čistí přirozeně rostliny a speciální filtrace. Pro někoho detail, ale pro nás – citlivé duše (a pokožky) – naprostý luxus. Děti tu mají pískoviště, prolézačky, herní prvky i místa na běhání. A my, co jsme trochu starší a hledáme víc než jen skákání do vody, jsme ocenili plavání v klidu a čistotě, lavičky a také stromy poskytující stín. Sprchy, převlékárny i toalety byly naprosto v pořádku a dostupné bez čekání. Laviček je dost, ale my jsme si udělali malý piknik na ostrůvku, kde jsme si zabrali půlku pro sebe – a nikdo nás nerušil. Občerstvení je klasika – žádné zdravé výstřelky, ale přesně to, co člověk chce po plavání. A vedle stánku naštěstí automat na kávu – malý detail, ale díky němu jsme se vyhnuli frontám. Vstupné je 100 korun pro dospělého, parkování za padesát. A to celé jen kousek od Prahy – ideální na odpoledne i celý den. Pokud si chcete výlet trochu rozšířit, můžete to spojit s návštěvou Mladé Boleslavi – tamní muzeum Škoda nebo galerie rozhodně stojí za to. Všechno je to kousek. Poděbrady na klidné Labi – malou lodí, živou hudbou a pohodou Druhý výlet jsme si užili přímo doma – v Poděbradech. Tentokrát jsme nasedli na malou loďku a vydali se po proudu Labe. Zapomeňte na hlučné parníky. Tahle plavba byla komorní, autentická a klidná. V podpalubí nikdo, a my jsme si zabrali celou příď – slunce v obličeji, vítr ve vlasech a hodina a půl naprostého ticha (kromě zvuků přírody a pár smíšků na palubě). Cenově to bylo sice o něco výš než klasický parník, ale ten zážitek – intimní a vkusný – stál za to. A po vyplutí nás čekal výběr podniků kolem vody, které si můžete užít po vylodění se. Doporučuji Meetnici, bostro u Lupiče i Marinu. Loď Kapitán Korkorán kromě běžných jízd nabízí i večerní plavby s pitím, hudbou a atmosférou. Tipy, které se hodí Biotop Kosmonosy má hloubku až 2 metry, ale i mělké části pro děti. O čistotu se starají tisíce rostlin a přírodní filtrace – voda je příjemná i pro citlivé pokožky. Občerstvení a automat na kávu – nemusíte stát fronty. Vstupné 100 Kč, parkování 50 Kč, vše kousek od Prahy. Poděbrady nabízí alternativu k přeplněným parníkům – malé lodě, ticho a prostor. Večerní plavby s Kapitánem Korkoránem: s pitím, hudbou i světly – doporučuju sledovat jízdní řád online.

Jak jsme psal v prvním díle, mám kamarádku, která je několik let přímo posedlá nákupem nemovitosti u moře. Což já ostatně taky, kdybych na to měla. Kamarádka se však dostala do bodu, kdy by si to teoreticky mohla finančně dovolit – nic velkého, ani drahého, ale přece už reálně ano, a tak její dlouholetý sen začal nabírat reálných obrysů. Nastal den D a ona se rozjela na první prohlídku a mně vzala s sebou jako poradce, ženského bodyguarda, psychickou podporu a důvěrníka v jednom. Jak to dopadlo? První díl si můžete přečíst tady a fakt to stojí za to 🙂 Rychlý úprk a hledání útočiště Bulhar, který měl na starost rozprodat celý rezort, dorazil, jak slíbil, a tvrdil, že je všechno v pořádku. Teprve když jsme na něj začaly tlačit, začal obracet a přiznával, že to tam vlastně celé leží ladem. Ale to už jsme koukaly hlavně z té špíny vypadnout. Hlavou mi běželo, kam jsem co položila, a jestli mi štěnice nevlezly do batohu. Rychle jsme se rozloučily a vypadly ven. Úleva! Bylo už kolem sedmé večer a my stály v malé obci nedaleko Nesebaru jen s batohy. Otevřela jsem aplikaci s nabídkou ubytování a hledala, kam se vrtnout. Nějak mě to táhlo k letišti – kdybychom náhodou chtěly prchnout z téhle země. Našla jsem ubytování na okraji Burgasu, které slibovalo deluxe pokoj, a čekala na potvrzení. A klaplo to! Jen jsem doufala, že bude vypadat tak, jak na fotkách. Taxikáři, kteří pamatují všechno V „centru“ naštěstí stála partička starších taxikářů se svými vozy, které už něco zažily. Vybrat hotovost z bankomatu a jedeme. Na konci cesty jsme trochu bloudili, ale bodrý Bulhar byl trpělivý, i když nechápal, že nevíme, kde to přesně je – vždyť tam jedeme poprvé. Zvláštní bylo, že hned pochopil, odkud přijíždíme – z toho „bolšoj“ rezortu, kde mají štěnice sraz. Konečně civilizace Jakmile jsme dorazily na nové ubytování, padla na mě únava – nebo spíš vyčerpání z ranního letu, nepříjemností a horka. Paní ubytovatelka byla velmi komunikativní – až moc. Chtěla nám ukázat úplně všechno – výhled na moře, bazén, kytky, možná i záchod. Ale bylo to tu nové. Všechno. I náš apartmánový dům. Opravdu vítaná změna. První dojmy z Burgasu Druhý den jsme ještě vstřebávaly zážitky a rozhodly se projít Burgas a promyslet, co dál. Musím říct, že město nám moc náladu nevylepšilo. Připomínalo Milovice na přelomu milénia – k tomu takový zvláštní nasládlý zápach, všudypřítomná špína a neúdržba. I u moře jsem si připadala, jako bych se vrátila v čase nebo byla někde v Rusku. Ten „vibe“ byl fakt zvláštní. Chvíli jsme přemýšlely, že to zabalíme a vrátíme se domů dřív. Ale mluvila z nás hlavně únava a hlad. Nakonec jsme našly jedinou příjemnou pěší zónu v centru města a usadily se v civilizovaně vypadající restauraci. Na experimenty s místní kuchyní už nebyla odvaha, tak jsme si daly hamburger. A dobrý! Všechno čerstvé, domácí limonáda osvěžující. Časová smyčka: zpět do přítomnosti Po jídle jsme se vrátily na promenádu a jak jsme šly dál, prostředí se měnilo – jako bysme cestovaly časem dopředu. Jen ten nepořádek to trochu kazil. V jednom plážovém baru jsme si daly kávu a vodu, a nálada se zlepšila. Nakonec jsme se shodly, že odjet předčasně by byla škoda. Vždyť jsme chtěly vidět vyhlášený Nessebar a taky bulharské „Las Vegas“ – Slunečné pobřeží. Nessebar a Slunečné pobřeží Autobusové dobrodružství Druhý den jsme se vypravily autobusem do Nessebaru. A musím říct – autobusová doprava v Bulharsku je fakt super. Jezdí to každou chvíli, je to levné a přehledné. Jen drobná chybička – autobusy jsou často nacpané turisty a je problém stát i na jedné vlastní noze. Zajímavost: v bulharské MHD fungují průvodčí. Proderou se i tam, kde by se neprotáhla ani myš. Ale všimla jsem si – bývají malí a velmi tencí. Vědí proč. Konečně „wow“ moment Autobus nás vyplivl v Nessebaru – městě, které jsem už dlouho chtěla vidět. První dojem: „Hmm“, ale druhý: „Wow!“. Křivolaké uličky s dřevěnými domečky, restaurace přímo nad mořem, kde jsem si konečně dala doradu – rybu, kterou vřele doporučuji všem milovníkům mořských potvor. Milí lidé, kavárničky, výborná káva, tradiční bulharská smetanová zmrzlina, dudák a kožená peněženka – Bulhaři mají super kožené věci za skvělé ceny. Nejsem kabelková, ale tady bych je kupovala jak na běžícím pásu. Nessebar má i muzeum, vykopávky, lodní taxi na Slunečné pobřeží. A co to Slunečné pobřeží? Z Nessebaru jsme ještě jely busem na slavné Slunečné pobřeží. Čekala jsem to pompéznější a modernější. Místo toho – stánky se suvenýry, jídlem, oblečením, bary s tanečnicemi, kasina a pouťové atrakce. Klasika. Ale jelikož ještě nebyla úplně sezóna (červen), působilo to lehce ospale a hlavně ne tak přecpaně, což nám vyhovovalo. Výlet se povedl – a minimálně Nessebar můžu doporučit každému. U moře v Sarafovu Konečně moře bez trapasů Poslední celý den jsme si řekly, že si konečně užijeme moře a klid. Sešly jsme schody a ocitly se na krásné, široké, a překvapivě čisté pláži s čistými lehátky, slunečníky a plážovým barem. Dalo se tu i dobře a za rozumné ceny najíst. Pláž byla dlouhá několik kilometrů. Na té vedlejší nabízely i vodní sporty a zase bar. Tohle už konečně připomínalo současnost – a byly jsme spokojené. Tak trochu happy end Celkově nás předměstí Burgasu – Sarafovo – příjemně překvapilo. Nové, čisté, moderní. U rezortů pěkné bazény, někde i dětská hřiště, dostupnost supermarketů, Billa, a na letiště se dá dojít pěšky – což jsme náš poslední půlden v Bulharsku taky udělaly. Kamarádka nakonec řekla, že si tady by si apartmán dokázala představit. Ale už nebude tak hrr a všechno si ještě doma promyslí. Zatím je bez vysněného bytu – ale taky bez stresu. A my obě s novými zkušenostmi, zážitky – a potvrzením, že život je opravdu bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.