Cestování je pro mne nevyčerpatelný zdroj energie, poznávání všemi smysly, zajímají mě nejen přírodní krásy, památky, suvenýry, chutě a vůně, ale i lidé, jak žijí, jací jsou. Je to pro mne vždy velké a krásné dobrodružství, a já doufám, že v budoucnu budu moc této své vášně ještě více užívat. Ať už jsem kdekoliv mezi lidmi, miluju je pozorovat.  V kavárně, v autobuse, na tržišti. Jak se dívají. Jak se smějí. Jak tě pustí ke slovu – nebo nepustí. A po letech cest a mnohých setkáních si říkám: každý národ má v sobě nějaký „vnitřní kód“ – energii, kterou vyzařuje. A není to o tom, jak se kdo chová k turistům. Ale jaký mají postoj k sobě… a k životu. Jak já vidím některé z národů? Španělé Moje srdcovka. Jsou teplí, otevření, nevyhrocení. Nejsou přepjatě srdeční – ale vyzařuje z nich klid, pohoda, lidskost. Nejsi pro ně „ten zvenku“, ale „další u stolu“. Všechno se tam dýchá lehčeji – i já. Je v tom trochu moře, trochu vína a hodně životní filozofie: nepřehánět. Nebojovat. Být. Řekové Mají v sobě hrdost. A z turistů mají už trochu únavu. Cítíš, že jsi host – ale ne nutně vítaný. Ženy bývají otevřenější, mužská energie tam na mě působí líně, teatrálně, nespolehlivě. Jako by tam stále žil pocit „být nad věcí“ – ale ne vždy s důvodem. Chorvati Mám dojem, že Češi pro ně často znamenají: „levný národ s paštikou“. Vztah je neupřímný. Peníze ano, respekt moc ne. Cítím z nich potřebu mít navrch – něco jako komplex malého národa, co chce být větší. A tak se to promítne do cen, postojů, tónu. Škoda. Turci Jo, obchodníci. Vždycky to zkouší. Ale nikdy zle. Mají charisma, usměvavost, šarm. Člověk tam není jen kapsa, ale i člověk. A i když se o tebe snaží – je to s grácií. Víc styl než past. Jako národ působí pohodově, otevřeně, srdcem. A to se mi líbí. Poláci Jsou hrdí. A věřící. Někdy až příliš. Muži často milejší, otevřenější. Ženy naopak působí přísně, tvrdě, někdy uzavřeně a snad i trochu chladně. Rodinné vazby silné, ale často plné tichého pokrytectví. Víra tu není jen otázkou duše, ale i očekávání. A těch je hodně. Němci Tvrdí, přesní, organizovaní. Všechno má řád, smysl, termín a šanon. A to je na jednu stranu obdivuhodné – a na druhou trochu… studené. V kontaktu působí uzavřeně, formálně, opatrně. Jako by sis musela zasloužit přístup do jejich osobního prostoru – a ještě si vzít pořadové číslo. Je to národ zatížený minulostí, ale zároveň nesoucí obrovský výkon – ekonomicky, kulturně, historicky. Jen ta srdečnost… se většinou zadrhne na hranicích. Není to národ „tady máš kávu, posaď se“ – spíš „v kolik jsi objednaná a proč jsi o dvě minuty dřív?“ Slováci Naše krev, ale trochu ostřejší. Emočně otevřenější, temperamentnější. Ale taky rozkročení mezi Východem a Západem – někdy hledají sami sebe. Jsou srdeční – a taky horkokrevní. Což někdy člověka pohladí, a jindy spálí. Maďaři Jsou pro mě nečitelní jako jejich jazyk. Působí uzavřeně, melancholicky, jako by si svůj svět nosili uvnitř. Hrdost, smutek, trochu odtažitosti – a přesto v tom je něco zvláštně hlubokého. Italové Styl, gesta, drama. Muži jako z reklamy, ženy jako šéfky. Matriarchát v přestrojení. Jsou teatrální, ale i laskaví. Vědí, jak zapůsobit – a taky to rádi dělají. Pozor – umí si hrát. I s tebou. Bulhaři Hodní lidé. Ale strašně poznamenaní minulostí. Chybí jim sebevědomí – ne protože by neměli proč ho mít, ale protože jim ho sebrali. Komunismus, chudoba, opomíjení. Vadí mi jejich nepořádek, ale ne jejich srdce. Cítím v nich laskavost, která se zatím neumí projevit.  Francouzi Styl. Sebejistota. Šik. I v obyčejném tričku vypadají jako ze street fashion magazínu. Mají jazyk, co zní jako šepot hedvábí. Mají nos nahoru, ale důvod taky. Působí na mě jako národ, který si umí být vědom své hodnoty – a přitom se s ní netřese. A co my, Češi? Máme hlavu v pravidlech a srdce často na uzdě. Jsme nervózní z toho, co by si kdo pomyslel. Jsme vděční za jistoty – a bojíme se změny. A cizince často nevítáme – spíš tolerujeme. Ale máme v sobě i vtip, hrdost, rozum. Jen je potřeba to zase probudit. A co vy, jaká je vaše zkušenost s jinými národy? Naďka

Počasí se nám sice na chvíli pokazilo, ale co naplat – aspoň máme klid na to naplánovat si další výlet, až se sluníčko zase rozhodne zazářit. A nemusí to být rovnou k moři nebo přes půlku republiky. I kousek od Prahy se dá prožít víkend, který voní po létě, vodě a klidu. Bez tlačenic, bez chlóru v očích a bez front na hranolky. Jen s dekou, kávou a trochou prostoru pro sebe. Tentokrát jsem zažila dvě skvělá místa – přírodní biotop v Kosmonosích a klidnou loďku v Poděbradech. A obě ta místa měla jedno společné – dost na pohodu. Osvěžení bez front i chlóru: přírodní biotop Kosmonosy Když jsme dorazili do Kosmonos, překvapilo nás, že biotop je nový, čistý, a hlavně nepřecpaný. V jednu chvíli jsme dokonce měli skoro celý areál jen pro sebe. Koupací část nabízí vodu bez jakékoli chemie – žádný chlór, jen čistá voda, kterou čistí přirozeně rostliny a speciální filtrace. Pro někoho detail, ale pro nás – citlivé duše (a pokožky) – naprostý luxus. Děti tu mají pískoviště, prolézačky, herní prvky i místa na běhání. A my, co jsme trochu starší a hledáme víc než jen skákání do vody, jsme ocenili plavání v klidu a čistotě, lavičky a také stromy poskytující stín. Sprchy, převlékárny i toalety byly naprosto v pořádku a dostupné bez čekání. Laviček je dost, ale my jsme si udělali malý piknik na ostrůvku, kde jsme si zabrali půlku pro sebe – a nikdo nás nerušil. Občerstvení je klasika – žádné zdravé výstřelky, ale přesně to, co člověk chce po plavání. A vedle stánku naštěstí automat na kávu – malý detail, ale díky němu jsme se vyhnuli frontám. Vstupné je 100 korun pro dospělého, parkování za padesát. A to celé jen kousek od Prahy – ideální na odpoledne i celý den. Pokud si chcete výlet trochu rozšířit, můžete to spojit s návštěvou Mladé Boleslavi – tamní muzeum Škoda nebo galerie rozhodně stojí za to. Všechno je to kousek. Poděbrady na klidné Labi – malou lodí, živou hudbou a pohodou Druhý výlet jsme si užili přímo doma – v Poděbradech. Tentokrát jsme nasedli na malou loďku a vydali se po proudu Labe. Zapomeňte na hlučné parníky. Tahle plavba byla komorní, autentická a klidná. V podpalubí nikdo, a my jsme si zabrali celou příď – slunce v obličeji, vítr ve vlasech a hodina a půl naprostého ticha (kromě zvuků přírody a pár smíšků na palubě). Cenově to bylo sice o něco výš než klasický parník, ale ten zážitek – intimní a vkusný – stál za to. A po vyplutí nás čekal výběr podniků kolem vody, které si můžete užít po vylodění se. Doporučuji Meetnici, bostro u Lupiče i Marinu. Loď Kapitán Korkorán kromě běžných jízd nabízí i večerní plavby s pitím, hudbou a atmosférou. Tipy, které se hodí Biotop Kosmonosy má hloubku až 2 metry, ale i mělké části pro děti. O čistotu se starají tisíce rostlin a přírodní filtrace – voda je příjemná i pro citlivé pokožky. Občerstvení a automat na kávu – nemusíte stát fronty. Vstupné 100 Kč, parkování 50 Kč, vše kousek od Prahy. Poděbrady nabízí alternativu k přeplněným parníkům – malé lodě, ticho a prostor. Večerní plavby s Kapitánem Korkoránem: s pitím, hudbou i světly – doporučuju sledovat jízdní řád online.

Jak jsme psal v prvním díle, mám kamarádku, která je několik let přímo posedlá nákupem nemovitosti u moře. Což já ostatně taky, kdybych na to měla. Kamarádka se však dostala do bodu, kdy by si to teoreticky mohla finančně dovolit – nic velkého, ani drahého, ale přece už reálně ano, a tak její dlouholetý sen začal nabírat reálných obrysů. Nastal den D a ona se rozjela na první prohlídku a mně vzala s sebou jako poradce, ženského bodyguarda, psychickou podporu a důvěrníka v jednom. Jak to dopadlo? První díl si můžete přečíst tady a fakt to stojí za to 🙂 Rychlý úprk a hledání útočiště Bulhar, který měl na starost rozprodat celý rezort, dorazil, jak slíbil, a tvrdil, že je všechno v pořádku. Teprve když jsme na něj začaly tlačit, začal obracet a přiznával, že to tam vlastně celé leží ladem. Ale to už jsme koukaly hlavně z té špíny vypadnout. Hlavou mi běželo, kam jsem co položila, a jestli mi štěnice nevlezly do batohu. Rychle jsme se rozloučily a vypadly ven. Úleva! Bylo už kolem sedmé večer a my stály v malé obci nedaleko Nesebaru jen s batohy. Otevřela jsem aplikaci s nabídkou ubytování a hledala, kam se vrtnout. Nějak mě to táhlo k letišti – kdybychom náhodou chtěly prchnout z téhle země. Našla jsem ubytování na okraji Burgasu, které slibovalo deluxe pokoj, a čekala na potvrzení. A klaplo to! Jen jsem doufala, že bude vypadat tak, jak na fotkách. Taxikáři, kteří pamatují všechno V „centru“ naštěstí stála partička starších taxikářů se svými vozy, které už něco zažily. Vybrat hotovost z bankomatu a jedeme. Na konci cesty jsme trochu bloudili, ale bodrý Bulhar byl trpělivý, i když nechápal, že nevíme, kde to přesně je – vždyť tam jedeme poprvé. Zvláštní bylo, že hned pochopil, odkud přijíždíme – z toho „bolšoj“ rezortu, kde mají štěnice sraz. Konečně civilizace Jakmile jsme dorazily na nové ubytování, padla na mě únava – nebo spíš vyčerpání z ranního letu, nepříjemností a horka. Paní ubytovatelka byla velmi komunikativní – až moc. Chtěla nám ukázat úplně všechno – výhled na moře, bazén, kytky, možná i záchod. Ale bylo to tu nové. Všechno. I náš apartmánový dům. Opravdu vítaná změna. První dojmy z Burgasu Druhý den jsme ještě vstřebávaly zážitky a rozhodly se projít Burgas a promyslet, co dál. Musím říct, že město nám moc náladu nevylepšilo. Připomínalo Milovice na přelomu milénia – k tomu takový zvláštní nasládlý zápach, všudypřítomná špína a neúdržba. I u moře jsem si připadala, jako bych se vrátila v čase nebo byla někde v Rusku. Ten „vibe“ byl fakt zvláštní. Chvíli jsme přemýšlely, že to zabalíme a vrátíme se domů dřív. Ale mluvila z nás hlavně únava a hlad. Nakonec jsme našly jedinou příjemnou pěší zónu v centru města a usadily se v civilizovaně vypadající restauraci. Na experimenty s místní kuchyní už nebyla odvaha, tak jsme si daly hamburger. A dobrý! Všechno čerstvé, domácí limonáda osvěžující. Časová smyčka: zpět do přítomnosti Po jídle jsme se vrátily na promenádu a jak jsme šly dál, prostředí se měnilo – jako bysme cestovaly časem dopředu. Jen ten nepořádek to trochu kazil. V jednom plážovém baru jsme si daly kávu a vodu, a nálada se zlepšila. Nakonec jsme se shodly, že odjet předčasně by byla škoda. Vždyť jsme chtěly vidět vyhlášený Nessebar a taky bulharské „Las Vegas“ – Slunečné pobřeží. Nessebar a Slunečné pobřeží Autobusové dobrodružství Druhý den jsme se vypravily autobusem do Nessebaru. A musím říct – autobusová doprava v Bulharsku je fakt super. Jezdí to každou chvíli, je to levné a přehledné. Jen drobná chybička – autobusy jsou často nacpané turisty a je problém stát i na jedné vlastní noze. Zajímavost: v bulharské MHD fungují průvodčí. Proderou se i tam, kde by se neprotáhla ani myš. Ale všimla jsem si – bývají malí a velmi tencí. Vědí proč. Konečně „wow“ moment Autobus nás vyplivl v Nessebaru – městě, které jsem už dlouho chtěla vidět. První dojem: „Hmm“, ale druhý: „Wow!“. Křivolaké uličky s dřevěnými domečky, restaurace přímo nad mořem, kde jsem si konečně dala doradu – rybu, kterou vřele doporučuji všem milovníkům mořských potvor. Milí lidé, kavárničky, výborná káva, tradiční bulharská smetanová zmrzlina, dudák a kožená peněženka – Bulhaři mají super kožené věci za skvělé ceny. Nejsem kabelková, ale tady bych je kupovala jak na běžícím pásu. Nessebar má i muzeum, vykopávky, lodní taxi na Slunečné pobřeží. A co to Slunečné pobřeží? Z Nessebaru jsme ještě jely busem na slavné Slunečné pobřeží. Čekala jsem to pompéznější a modernější. Místo toho – stánky se suvenýry, jídlem, oblečením, bary s tanečnicemi, kasina a pouťové atrakce. Klasika. Ale jelikož ještě nebyla úplně sezóna (červen), působilo to lehce ospale a hlavně ne tak přecpaně, což nám vyhovovalo. Výlet se povedl – a minimálně Nessebar můžu doporučit každému. U moře v Sarafovu Konečně moře bez trapasů Poslední celý den jsme si řekly, že si konečně užijeme moře a klid. Sešly jsme schody a ocitly se na krásné, široké, a překvapivě čisté pláži s čistými lehátky, slunečníky a plážovým barem. Dalo se tu i dobře a za rozumné ceny najíst. Pláž byla dlouhá několik kilometrů. Na té vedlejší nabízely i vodní sporty a zase bar. Tohle už konečně připomínalo současnost – a byly jsme spokojené. Tak trochu happy end Celkově nás předměstí Burgasu – Sarafovo – příjemně překvapilo. Nové, čisté, moderní. U rezortů pěkné bazény, někde i dětská hřiště, dostupnost supermarketů, Billa, a na letiště se dá dojít pěšky – což jsme náš poslední půlden v Bulharsku taky udělaly. Kamarádka nakonec řekla, že si tady by si apartmán dokázala představit. Ale už nebude tak hrr a všechno si ještě doma promyslí. Zatím je bez vysněného bytu – ale taky bez stresu. A my obě s novými zkušenostmi, zážitky – a potvrzením, že život je opravdu bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.

Mám kamarádku, která je už několik let přímo posedlá myšlenkou koupit si nemovitost u moře. Což já ostatně taky – kdybych na to měla. Jenže ona se dostala do bodu, kdy by si to mohla teoreticky dovolit. Nic velkého ani luxusního, ale přece jen už reálně ano. A tak její sen začal konečně nabírat konkrétní obrysy. Nastal den D – vyrazila na první prohlídku a vzala mě s sebou jako poradce, ženského bodyguarda, psychickou podporu a důvěrníka v jednom. Před cestou Před odjezdem proběhly měsíce hledání a studování všeho, co souvisí s nákupem v zahraničí. Kamarádka stejně jako já hořela pro Španělsko – vždyť to je teď hit. Jenže jak několik let sledovala tamní realitní trh, zjistila, že ceny už se vyšplhaly do výšin. Mohla by si tam koupit tak leda garáž – nebo se zadlužit, a to odmítla. Začala tedy koukat jinam. A objevila Balkán. Přesněji Bulharsko. Prý je tam ještě stále levně, snaží se, služby jsou super, apartmánové resorty skvěle vybavené – a to se jí líbilo. Brzy mi začala posílat fotky apartmánů. Zjistila, jak to v Bulharsku chodí. Já si jen v duchu vzpomínala na dovolenou na Zlatých pískách před více než deseti lety – nechutnalo mi tam jídlo, nelíbilo se mi moře ani styl života. Ale proti gustu žádný dišputát, tak jsem trpělivě prohlížela přebujelé resorty a odpovídala na otázky, jestli se mi líbí nebo ne. A pak Janička našla prý Svatý grál. Resort 20 minut od letiště v Burgasu, v klidné oblasti, za výbornou cenu. Čtyři bazény, z toho jeden vnitřní, SPA, restaurace, fitness, vodní bar a k moři jen 200 metrů. A za tu cenu? Sice jen garsonka, ale to prý stačí – většinou bude jezdit sama nebo s vnučkou. A na pronájem jsou menší byty prý ideální. Domluvila si videoprohlídku. Pán, který mluvil překvapivě slušně česky, jí tvrdil, že tam ani nemusí jezdit. Všechno prý zvládne na dálku – papíry, převod peněz, prostě komplet. Ale to Janička rázně odmítla. Musí to vidět na vlastní oči. Fotky a videa mohou klamat a ona není hloupá. Tak jsme si s bulharským makléřem dohodly termín – čtvrtek až pondělí, všechno si ověříme a případně rovnou složí rezervační zálohu. Přistání v realitě Let proběhl hladce, pán nás vyzvedl na letišti a byl příjemný. Zhruba za 20 minut jsme byly v hotelu. První zádrhel – garáže. Nevypadaly zrovna vábně, ale budiž, jsou to jen garáže. Přesun k recepci: obrovské pompézní atrium, trochu kýč a hlavně omšelost. Převzaly jsme náramky a Bulhárek nás zavedl výtahem do třetího patra, kde měl být náš dočasný apartmán. V mezičase jsem nasávala ducha celého komplexu – tedy spíš pach. Dost nepříjemný. Chodby byly dlouhé, temné, opotřebované. Koberec na zemi neviděl vysavač ani nepamatuju. A ten smrad! Začala jsem cítit mírnou paniku a mrkala na Janičku. Byla očividně v šoku. Apartmán – jednoduchý, zařízený ve stylu před dvaceti lety. Balkon prostorný, ale zábradlí s olupující barvou, židle omlácené, dlažba by potřebovala vydrhnout. Ale budiž. Janička debatovala s makléřem, já si všimla detailů a pomalu mi to začalo docházet. „To stavěli Rusové,“ vysvětlil Bulhárek. Aha. Už jsem chápala ten „bolšoj“ styl. Zklamání jménem resort Po odchodu makléře jsme se vydaly prozkoumat areál. Procházely jsme se jako v bludišti. Vnitřní bazén, fitness, zahrady, ale vše tak nějak zanedbané. Rozbité dlaždice, neudržovaná zeleň. A pak – obrovský bazén s barem uprostřed. Na první pohled wow. Na druhý – lehátka pokrytá špinavými poduškami a trusem ptáků. Voda v bazénu vypadala čistě, ale kdo ví, co tam lijí… Atmosféra? Poloprázdno. Pár seniorů, pár rodin s malými dětmi, hlasitá hudba. Celé to působilo mrtvě. Moje naděje začínaly praskat. Šly jsme k moři. Cesta vedla kolem ohnutého, polorozpadlého plechového plotu, za ním rumiště. Schody dolů se drolily, zábradlí rezavé. Pláž byla spíš plážička – s pár podezřelými boudami. Spousta bordelu, mušlí, pár lidí. Moře vypadalo vcelku dobře. Ale kousek vedle? Opuštěný přístav, co připomínal slumy. Janička vypadala zklamaně. Držela jsem ji pod paží:„Pojď, jdeme se najíst. Dáme si něco dobrého a bude líp.“ Kalamáry a kalamita Zalezly jsme do první slušně vypadající restaurace. Já si dala kalamáry, Janička houbové rizoto. Kalamáry byly smažené ve vyjetém oleji. Janička byla spokojená. Já trávila ještě druhý den. Pak jsme šly omrknout okolí – jedna hlavní ulice, restaurace, obchody s cetkami, malý supermarket. Našli jsme autobusovou zastávku – jezdí to do Burgasu, Nesebaru, Pomorie. Aspoň něco pozitivního. Odpoledne jsme se rozhodly zkusit bazén. Lehátka jsem si chtěla nejdřív dezinfikovat – přes den na nich ležely kočky. Ano, v resortu bylo víc koček než hostů. Voda osvěžující. Ale podivný duch komplexu mě nepouštěl. Vygoolily jsme si, že resort vznikl v roce 2007. Ale působil jako památník brutalismu. Deprese až na půdu. Tedy do nefunkčního sky baru. Zvířátka v posteli? Večer jsme se chtěly natáhnout a odpočívat. A pak jsem na bílém povlečení zahlédla černé tečky. „Co to je?“ Zvedly jsme matraci. A šok. Pod ní plesnivé fleky, černý trus, bílé kuličky – vajíčka. Ano byly tam štěnice. Naštěstí jsme neměly vybaleno. Oblečení šlo z těla, já tričko rovnou vyhodila. A obě jsme utekly na balkon. Janička volala makléři. Ten dorazil za půl hodiny – prý to nevadí, matrace se vymění, až to někdo koupí. Jenže hotel nevyměníš. Smrad, špína, rozklad. Past na naivní turisty a koupě chtivý Čechy. A jak to dopadlo? Zůstaly jsme? Odjely? Našly jsme jiné ubytování? Co všechno jsme ještě o tomhle dost podivném rezortu zjistily? Pokračování příště 😊 Naďka

🥢 Domácí poké s mletým hovězím a jasmínovou rýží Rychlé. Barevné. Výživné. A hlavně – žádný stres s přípravou.Tohle je moje domácí verze poké bowlu – původně havajské misky, kterou si dnes přetváří každý po svém. U mě doma frčí tahle s masem a hromadou zeleniny. Dělám ji, když chci něco svěžího a výborného, ale nemám čas stát u plotny hodinu. 🛒 Co budeš potřebovat: 1 cibuli 1–2 stroužky česneku cca 400 g mletého hovězího masa olivový nebo řepkový olej sůl, pepř, kari, sladká paprika, chilli sušený nebo čerstvý koriandr jasmínovou rýži čerstvou zeleninu dle chuti: ledový salát, rajčata, okurka, avokádo, mrkev… co dům dá 👩‍🍳 Postup: Uvař jasmínovou rýži podle návodu. Na pánvi orestuj cibuli a česnek na troše oleje, přidej všechny kořenící hrdiny (kromě koriandru). Přidej mleté maso, orestuj doměkka, osol, přidej koriandr a dochuť podle svých chutí. Připrav misku: do misky vlož zeleninový základ (natrhaný salát, nakrájenou zeleninu), navrch dej porci rýže a teplé maso. Chutě se krásně propojí – a ty máš výborný a sytý oběd (nebo večeři) na stole za chvilku. 🌿 Tip navíc: Používám olivový olej ve spreji, když chci jídlo trochu odlehčit. Praktický trik pro všechny, co mají rádi chuť a svědomí v rovnováze. Dobrou chuť! Naďka

Jak vyvézt mámu k moři a přežít all inclusive s úsměvem Moje máma nebyla u moře dobrých dvacet let. A protože jí bylo osmdesát na dohled, rozhodla jsem se ji vyvézt. Nešlo to úplně samo. Máma má kardiostimulátor a pohybuje se s obtížemi, takže jsme hledaly zájezd koncem května – žádné vedro, bezbariérový hotel, pokoj s výhledem na moře a bazén ideálně hned pod okny. A povedlo se. Jelo se na Kos. VIP letištní zážitek pro tři generace Poprvé jsme využili letištní asistenci – a byla to paráda. Rychlejší odbavení, přednostní nástup do letadla, žádné schody. Na Kosu nás sice čekalo menší zdržení, ale brzy jsme seděli v autobuse směr hotel. Ten na první pohled vypadal jako pětihvězda. Na druhý? Spíš tři a půl. Ale o tom později. All inclusive: když ti někdo pořád chce zvednout zadek z lehátka Hotel měl všechno, co má mít – bazény, bar na pláži, nekonečné švédské stoly a samozřejmě animátory. Mladí, švarní, neklidní – takoví ti kluci, co se za den pětkrát převlečou, ať prší nebo pálí slunce, a neúnavně zvedají každého z deky. Vodní aerobik? Jasně. Ranní jóga? Proč ne. Máma je ignorovala s královským nadhledem, já si s nimi občas zacvičila. Bylo to fajn – i když občas rušili můj svatý klid. Jídla bylo hodně, někdy i chutné, ale ta atmosféra „jídlo je vždy a všude“ je lehce podmanivá i zneklidňující. Člověk ztratí pojem o čase i žaludku. Kardamena: Procházka do města, kde to trochu žije Městečko v docházkové vzdálenosti, s tavernami, suvenýry, výhledy na moře. Klidné, milé. Ale i tady jsme si všimli něčeho zvláštního – opuštěné domy, rozestavěné hotely, ruiny. Jako by se tu čas zastavil. A to nebylo naposled. Město Kos: Hippokratův duch a všudypřítomná očka proti uhranutí Autobusová linka nás zavezla do hlavního města Kos – malebného městečka s přímořskou atmosférou, palmami a přístavem, kde kotví luxusní jachty, trajekty do Bodrumu i výletní lodě mířící na okolní ostrovy. Všechno tu dýchá směsí historie a lehkého turistického chaosu. V centru najdete hezké náměstí s trhem, kde se mísí vůně bylinek, oliv, sýrů a sladkostí, vedle stánků s cetkami a ledvinkami „Versage“. Uličky jsou lemované krámky s typickými řeckými šperky, korály, modrými očky proti uhranutí i nekonečnými variacemi na téma „made in Greece“. Kromě toho se tu nachází i archeologické muzeum, ukryté v jedné z neoklasických budov, a samozřejmě ruiny Asklepionu – slavného antického léčebného komplexu. Právě tady měl léčit a učit Hippokrates, zakladatel moderní medicíny, který věřil, že léčit se má nejen tělem, ale i duší. Dnes zbyly z Asklepionu jen kameny a výhledy – ale i ty mají co říct. Město Kos je jako ostrov sám: něco mezi starým světem, turistickým pohledem a ospalým řeckým dopolednem. A tahle směs funguje, i když občas trochu drhne. Bodrum: tam, kde se smlouvá a fejk je poklad Výlet trajektem do tureckého Bodrumu byl kapitola sama pro sebe. Už cesta – pasová kontrola jako z thrilleru, nekonečné fronty, a pak jsme se ocitli ve světě, kde všechno křičí: „Kup mě, ale smlouvej!“ Krámky narvané „Gucci“, „Nike“ a „Kelvin Kleinem“, pach levných parfémů a mořské soli. Syn se tu cítil jako ryba ve fejkové vodě – poznal originál od kopie na první dobrou. Já se potila při smlouvání a byla překvapená, jak mi to vlastně jde. Zvlášť když mi bylo jasné, že i po slevě na nás vydělali víc než dost. Zastávka v přístavní restauraci byla odměnou – turecký kebab a pizza, kterou syn označil za „divně dobrou“. A zmrzlina? Tu tady nedostanete bez představení – točení, házení, natahování… a samozřejmě nečekaného odtažení lžíce ve chvíli, kdy si myslíte, že už ji máte. Do toho všeho svolávání k modlitbě, žár slunce, moře lidí… Byla to smyslová přetíženost v tom nejlepším slova smyslu. A jo, bylo to super. Výletní loď, modrá laguna a vrak, co skoro nebyl Poslední výlet byl pro celou posádku – půjčili jsme si auto (půjčovna skoro u hotelu!) a vyrazili do Kosu. Serpentiny v horách mi daly zabrat – já a řízení v horách nejsme kamarádi. Ale výhledy stály za to. Výletní loď nás vzala do Modré laguny – nádherné místo s tyrkysovou vodou. Ukázali nám i „vrak“ lodě přes skleněné dno – no, viděla jsem kus rezavého železa, ale chápu, že marketing je mocný čaroděj. Kos bez filtru: krásný, ospalý, rozpadající se Kos má krásné moře, výhledy, pár příjemných míst. Ale taky hodně smutných zákoutí. Nedostavěné domy, opuštěné hotely, místy až neuvěřitelný nepořádek. Není to místo, které žije – je to místo, které spíš přežívá. Zdravotnictví? Téměř neexistuje. Migrace a ekonomická krize Řecka jsou tu cítit z každého rohu. Některé části působí jako výkladní skříně pro boháče – luxusní resorty, opulentní vily – a o pár metrů dál pasou kozy u rozpadlého betonu. Závěr? Kos je jako řecká tragikomedie – občas k smíchu, občas k pláči, ale určitě k zamyšlení Nevím, jestli bych se sem vrátila. Ale nelituju. Byla to dovolená, na kterou nezapomenu – pro své kontrasty, zážitky i ten krásný okamžik, kdy máma večer seděla na terase, dívala se na moře a řekla:„Tohle stálo za těch dvacet let čekání.“

Termály jsou moje slabost (a upřímně – kdo by odolal?). Proto jsem pro vás připravila pár tipů na místa, kde si parádně odpočinete. A rovnou přidávám i své osobní zkušenosti – protože některé zážitky prostě stojí za sdílení. Bešeňová – můj favorit mezi termály Tady jsem byla už dvakrát a pořád se sem ráda vracím. Ubytování „U Motýla“ asi kilometr od termálního aquaparku bylo klidné a příjemné – ideální výchozí bod pro celodenní relax. V areálu najdete teplé i studenější bazény, jak venkovní, tak vnitřní, takže si tělo i mysl krásně odpočinou. A když dostanete chuť na drink, stačí se přesunout k pool baru – ideálně přímo z vody. Vodní atrakce zabaví děti i dospělé, nikdy nebylo přecpáno, což je za mě obrovské plus. Nechybí wellness, občerstvení ani restaurace s poctivými haluškami. Upřímně – tady klidně vydržíte celý den bez mrknutí oka. Sárvár – termály z kempu rovnou do bazénu Sárvár je taky skvělý zážitek – ačkoliv u mě stále vede slovenská Bešeňová. Obrovská výhoda? Kemp hned vedle aquaparku, takže se ráno probudíte, vylezete ze stanu (nebo karavanu), a rovnou hop do teplé vody. Areál je velmi podobný tomu v Bešeňové, nechybí různé bazény, relaxační zóny a občerstvení. Příjemné, čisté, a hlavně funkční. Ideální volba pro pohodový víkend bez komplikací. Přírodní jezírka – když chcete víc romantiky a míň účtenek Jestli vás láká spíš něco víc syrového, přirozeného a romantického, zkuste přírodní jezírka. Žádné vstupné, žádné fronty na langoš, jen vy, příroda a horký pramen. Tady se člověk opravdu zastaví, nadechne a na chvíli zapomene na svět. Ideální na podzimní výlet ve dvou. Kalameny nebo Lúčky jsou skvělé startovní body – a kdo ví, možná vám studený vzduch a horká voda udělají na těle i duši větší službu než pětihvězdičkový wellness. Tady je několik tipů. Skryté termální poklady Kalameny – malé wellness v srdci Liptova Kde je najdeme: Malá vesnice Kalameny, poblíž Liptovského MikulášeTeplota vody: 33–36 °CZdravotní účinky: Obsah minerálů prospívá pohybovému aparátu a pomáhá při kožních problémech.Zázemí: Vstup zdarma, jednoduché převlékárny.Zajímavost: Nedaleko se nachází zřícenina hradu Liptovský hrad.Tipy na výlet v okolí: Bešeňová, Tatralandia, Chočské vrchy. Lúčky – spojení termálů a vodopádů Kde je najdeme: Obec Lúčky, nedaleko RužomberkuTeplota vody: 32–37 °CZdravotní účinky: Voda obsahuje vápník a hořčík, vhodná na léčbu revmatických onemocnění.Zázemí: Kromě přírodního jezírka zde najdete i lázně.Zajímavost: Poblíž se nachází krásný Lúčanský vodopád.Tipy na výlet: Oravský hrad, Velký Choč. Rakousko: Horké prameny v alpské scenérii Bad Fischau – termální oáza blízko Vídně • Kde je najdeme: Asi 40 km od Vídně• Teplota vody: 21–24 °C (chladnější než jiná jezírka, ideální na osvěžení)• Zdravotní účinky: Voda je bohatá na minerály a vhodná pro regeneraci.• Zázemí: Historické termální bazény.• Zajímavost: Oblíbené i mezi císařskými rodinami.• Tipy na výlet: Vídeň, Schneeberg. Grüner See – zelené jezírko s termálními přítoky • Kde je najdeme: Štýrsko, poblíž Tragöss• Teplota vody: 6–8 °C (v létě vyšší díky termálním pramenům)• Zdravotní účinky: Studená voda je skvělá na otužování a krevní oběh.• Zázemí: Žádné, přírodní prostředí.• Zajímavost: Jezírko je známé svou smaragdově zelenou barvou.• Tipy na výlet: Hochsteiermark, Bruck an der Mur. Itálie: Termální jezírka uprostřed Toskánska Bagni San Filippo – sirné prameny v lese • Kde je najdeme: Toskánsko, poblíž Monte Amiata• Teplota vody: Až 52 °C• Zdravotní účinky: Obsah síry pomáhá při kožních a dýchacích potížích.• Zázemí: Přírodní jezírka, žádná infrastruktura.• Zajímavost: Tvoří bílá vápencová kaskáda „Bílý velrybí vodopád“.• Tipy na výlet: Město Siena, lázně Saturnia. Saturnia – legendární horké prameny • Kde je najdeme: Jižní Toskánsko• Teplota vody: 37,5 °C• Zdravotní účinky: Vysoký obsah minerálů pomáhá s artritidou a revmatem.• Zázemí: Přírodní bazénky zdarma, vedle luxusní lázně.• Zajímavost: Podle legendy zde vznikly prameny úderem Jupitera.• Tipy na výlet: Městečko Pitigliano, termální bazény Petriolo.

Představte si, že jste právě oslavili padesáté narozeniny. Ačkoli jste plní energii, s bohatými zkušenostmi a chutí do práce, najednou vás v zaměstnání začnou přehlížet. Kolegové mladší o dvacet let vás vnímají jako někoho, kdo „už to má za sebou“. Nebo naopak – jste mladý člověk s ambicemi, ale lidé kolem vás mají pocit, že „ještě nemáte dost zkušeností“ a neměli byste mít tolik názorů. To je ageismus – diskriminace na základě věku, která může potkat kohokoliv. Když věk rozhoduje místo schopností Ageismus není jen o starších lidech. Jako dvacetiletá jsem se setkala s tím, že moje názory nebyly brány vážně, protože jsem byla „mladá a naivní“. O několik let později jsem ale slyšela svou matku, jak si stěžuje, že se v práci cítí neviditelná jen proto, že oslavila šedesátku. Přemýšlela jsem, jak je možné, že společnost na lidi hledí jinak jen kvůli číslu v občance. Tento fenomén se vyskytuje všude – v pracovním prostředí, zdravotnictví i každodenních interakcích. Starší lidé jsou vnímáni jako méně flexibilní a neochotní učit se nové věci, zatímco mladší generace často čelí předsudkům, že jsou nezodpovědní nebo nezkušení. Máte věkové předsudky? Zamyslete se nad tím, jak přistupujete k lidem různého věku. Odpovězte si na tyto otázky: Automaticky předpokládáte, že starší lidé neumějí používat moderní technologie? Máte pocit, že mladí lidé nemají dostatečné zkušenosti, aby dělali důležitá rozhodnutí? Cítíte se nepříjemně, když pracujete s někým o generaci starším nebo mladším? Myslíte si, že určité věkové skupiny už nemohou být inovativní? Pokud jste na některé z těchto otázek odpověděli „ano“, možná i vy podvědomě vnímáte lidi skrze jejich věk, místo toho, abyste posuzovali jejich skutečné schopnosti. Jak bojovat proti ageismu? Nejdůležitější je si přiznat, že věkové stereotypy existují, a snažit se je překonat. V práci měli hodnotit lidi podle dovedností, ne podle toho, kdy se narodili. V běžném životě bychom se měli učit od všech generací – mladší mohou přinést nové pohledy a starší zkušenosti. Kniha, která mě donutila přemýšlet Pokud vás toto téma zajímá, doporučuji knihu socioložky Lucie Vidovićové „Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti“  Autorka se  ní věnuje věkové diskriminaci jako jevu moderní doby a přináší nové pohledy na stárnutí. Z jejích výzkumů jasně vyplývá, že ageismus je problém, který se dotýká všech – bez ohledu na to, zda jsme mladí, nebo staří. Věk a předsudky Věk je jen číslo, ale předsudky, k němuž přidáváme, které mohou ovlivnit životy lidí kolem nás. Zkusme se na svět dívat jinak – nejen přes generaci, ale přes schopnosti, zkušenosti a hodnoty, které každý z nás přináší. Jaké máte zkušenosti s ageismem vy? Vaše Naďa

🌀 Postřeh týdne č. 1 – Stárnutí a loučení Na stárnutí mě asi nejvíc děsí to, že začínáme ztrácet lidi, kteří byli součástí našeho života, i když třeba jen vzdáleně. Lidi, které jsme sledovali od dětství, obdivovali je, smáli se s nimi, plakali u nich, rostli s nimi. A najednou odcházejí.Tento týden mě zasáhla smutná zpráva o Jiřím Bartoškovi. Skvělý herec, frajer s charismatem, který léta vedl karlovarský festival – a vím, že jako člověk měl charakter.Jeden z těch, kterým jste věřili, že se „nepodbízí“. A teď je pryč.A další odcházejí… A je to těžké. Ale taky důvod být víc přítomná. Ne brát nikoho jako samozřejmost. 🐾 Postřeh týdne č. 2 – Kocour Tonda alias voyager Náš kocour Tonda je naprostý individualista. Volnomyšlenkář. Občas si říkáme, že je to takový malý voyager. On má úplnou obsesi s koupelnou. Když se sprchuju, musí vždy sedět věrně vedle sprchového koutu jako bodyguard. A když náhodou za sebou zavřu dveře dřív, než vstoupí do koupelny se mnou, dobývá se dovnitř velmi vehementě, jako by tam běžel koncert jeho oblíbené myši. Ale teď to nejlepší – nedávno přišel celý od bláta. Potřeboval vykoupat. Nikdy ho nekoupu, však je to kočka.Ale on… jako by si to užíval! Klidný a tichý pozoroval jak z něj vymývám bláto.Jako… je to u kočky normální? Nebo máme doma reinkarnovaného lázeňského pána? 🍽 Tip týdne – Řízky bez výčitek (a bez vejce i litru oleje) Klasické řízky mám ráda, ale někdy je fajn varianta méně mastná a méně drahá – a přitom výborná. Zkuste to takhle: maso naložte do bílého jogurtu, klidně dochuceného česnekem, paprikou, kari nebo bylinkami obalte v rozdrcených kukuřičných lupíncích (cornflakes) místo klasické strouhanky pečte na pečicím papíře v troubě – bez smažení Ušetříte kalorie, drahá vejce i olej. A pořád si pochutnáte. ✨ A to je z mého týdne vše. Ztráty, smích, kocour a křupavý řízek. Příště zase něco nového – a určitě taky trochu divného. Protože život po padesátce není o nudě, ale o tom, že ho konečně bereme celý. I s blátem na packá.ch