Cestování je pro mne nevyčerpatelný zdroj energie, poznávání všemi smysly, zajímají mě nejen přírodní krásy, památky, suvenýry, chutě a vůně, ale i lidé, jak žijí, jací jsou. Je to pro mne vždy velké a krásné dobrodružství, a já doufám, že v budoucnu budu moc této své vášně ještě více užívat.
Ať už jsem kdekoliv mezi lidmi, miluju je pozorovat. V kavárně, v autobuse, na tržišti.
Jak se dívají. Jak se smějí. Jak tě pustí ke slovu – nebo nepustí.
A po letech cest a mnohých setkáních si říkám: každý národ má v sobě nějaký „vnitřní kód“ – energii, kterou vyzařuje.
A není to o tom, jak se kdo chová k turistům. Ale jaký mají postoj k sobě… a k životu. Jak já vidím některé z národů?
Španělé
Moje srdcovka. Jsou teplí, otevření, nevyhrocení.
Nejsou přepjatě srdeční – ale vyzařuje z nich klid, pohoda, lidskost.
Nejsi pro ně „ten zvenku“, ale „další u stolu“. Všechno se tam dýchá lehčeji – i já.
Je v tom trochu moře, trochu vína a hodně životní filozofie: nepřehánět. Nebojovat. Být.
Řekové
Mají v sobě hrdost. A z turistů mají už trochu únavu.
Cítíš, že jsi host – ale ne nutně vítaný. Ženy bývají otevřenější, mužská energie tam na mě působí líně, teatrálně, nespolehlivě.
Jako by tam stále žil pocit „být nad věcí“ – ale ne vždy s důvodem.
Chorvati
Mám dojem, že Češi pro ně často znamenají: „levný národ s paštikou“.
Vztah je neupřímný. Peníze ano, respekt moc ne.
Cítím z nich potřebu mít navrch – něco jako komplex malého národa, co chce být větší.
A tak se to promítne do cen, postojů, tónu. Škoda.
Turci
Jo, obchodníci. Vždycky to zkouší. Ale nikdy zle.
Mají charisma, usměvavost, šarm. Člověk tam není jen kapsa, ale i člověk.
A i když se o tebe snaží – je to s grácií. Víc styl než past.
Jako národ působí pohodově, otevřeně, srdcem. A to se mi líbí.
Poláci
Jsou hrdí. A věřící. Někdy až příliš.
Muži často milejší, otevřenější. Ženy naopak působí přísně, tvrdě, někdy uzavřeně a snad i trochu chladně.
Rodinné vazby silné, ale často plné tichého pokrytectví.
Víra tu není jen otázkou duše, ale i očekávání. A těch je hodně.
Němci
Tvrdí, přesní, organizovaní. Všechno má řád, smysl, termín a šanon.
A to je na jednu stranu obdivuhodné – a na druhou trochu… studené.
V kontaktu působí uzavřeně, formálně, opatrně.
Jako by sis musela zasloužit přístup do jejich osobního prostoru – a ještě si vzít pořadové číslo.
Je to národ zatížený minulostí, ale zároveň nesoucí obrovský výkon – ekonomicky, kulturně, historicky.
Jen ta srdečnost… se většinou zadrhne na hranicích.
Není to národ „tady máš kávu, posaď se“ – spíš „v kolik jsi objednaná a proč jsi o dvě minuty dřív?“
Slováci
Naše krev, ale trochu ostřejší.
Emočně otevřenější, temperamentnější. Ale taky rozkročení mezi Východem a Západem – někdy hledají sami sebe.
Jsou srdeční – a taky horkokrevní. Což někdy člověka pohladí, a jindy spálí.
Maďaři
Jsou pro mě nečitelní jako jejich jazyk.
Působí uzavřeně, melancholicky, jako by si svůj svět nosili uvnitř.
Hrdost, smutek, trochu odtažitosti – a přesto v tom je něco zvláštně hlubokého.
Italové
Styl, gesta, drama.
Muži jako z reklamy, ženy jako šéfky. Matriarchát v přestrojení.
Jsou teatrální, ale i laskaví. Vědí, jak zapůsobit – a taky to rádi dělají.
Pozor – umí si hrát. I s tebou.
Bulhaři
Hodní lidé. Ale strašně poznamenaní minulostí.
Chybí jim sebevědomí – ne protože by neměli proč ho mít, ale protože jim ho sebrali.
Komunismus, chudoba, opomíjení.
Vadí mi jejich nepořádek, ale ne jejich srdce. Cítím v nich laskavost, která se zatím neumí projevit.
Francouzi
Styl. Sebejistota. Šik.
I v obyčejném tričku vypadají jako ze street fashion magazínu.
Mají jazyk, co zní jako šepot hedvábí. Mají nos nahoru, ale důvod taky.
Působí na mě jako národ, který si umí být vědom své hodnoty – a přitom se s ní netřese.
A co my, Češi?
Máme hlavu v pravidlech a srdce často na uzdě.
Jsme nervózní z toho, co by si kdo pomyslel. Jsme vděční za jistoty – a bojíme se změny.
A cizince často nevítáme – spíš tolerujeme.
Ale máme v sobě i vtip, hrdost, rozum. Jen je potřeba to zase probudit.
A co vy, jaká je vaše zkušenost s jinými národy?
Naďka