„Síla nepřichází z toho, co jsme zvládli. Ale z toho, co nás nezlomilo.“
Jmenuji se Naďa. Odmalička jsem byla velmi živé dítě, ale zároveň plaché a vysoce citlivé. Tahle zvláštní směsice charakteru povzbuzovala v tom, vrhat se do věcí po hlavě a učit se tomu, co mě zrovna nadchlo. Stávalo se poměrně pravidelně, že nastal náraz, z toho jsem se chvíli vzpamatovávala, ale vždycky se oklepala, vstala a šla nebo běžela dál.
Dalo by se říct, že můj život byl – už od dětství – jako horská dráha, množství touhy, snů, ale i bolesti. Za svými sny jsem šla často slepě a nejdřív nevěděla a pak zapomínala, že ne každý sen musí přinést radost. Byla jsem zbrklá, divoká, někdy jsem přeskakovala lidi kolem sebe – a pak za to platila.
Moje máma ze mě chtěla mít herečku. I když jsem nežila úplně touhle představou, cesta k tomu byla otevřená. Jenže moje vnitřní nastavení mě stejně nakonec dál nepustilo – moje skutečná vášeň byla jinde. Ve psaní. A tak jsem psala – a jednoho dne se tím psaním začala i živit. Stala se ze mě nejdřív redaktorka, copywriterka, pak editorka, autorka.
Prošla jsem si v životě ledasčím a že často toho bylo na jeden život až dost – složité vztahy v rodině, ne moc šťastná partnerství a nutnost stát od mládí na vlastních nohou a spoléhat jen na sebe, potíže s těhotenstvím, a nakonec i rakovina. Vše jsem si odžila a někdy byla úplně na dně, ale snad i zázrakem, ale hlavně díky své povaze jsem se dokázala zvednout a jít dál a ten svůj život milovat a být věrná svým snům.
Všechno, co jsem se naučila i přes bolest mne nakonec posílilo a dalo mi pochopit, kdo jsem a kde je můj vlastní život. A taky co je skutečně důležité.
Proto také vznikl Deník padesátky, inspirace i další cesta…
Vaše Naďka