Někdy si říkáme, že už se neměníme. Že už víme, kdo jsme. A přesto, právě s věkem – a možná i díky ranám, které přijdou – začínáme znovu od začátku. Pomalu, ale jistě. Krok za krokem. O tom je i moje dnešní zamyšlení. Nejvíc sama sebou? V pubertě! Nejautentičtější jsem byla snad v pubertě a dospívání. Divoká, svá, bez filtru. A pak se to začalo lámat. Kolem dvacátého roku jsem si začala nasazovat masky. Schovávala jsem se, zmenšovala. Přizpůsobovala se. Hlavně abych nebyla moc slyšet, hlavně ať je klid. Jenže… klid stejně nepřicházel. Život se mě neustále snažil budit. Vrhal přede mě jednu zkoušku za druhou. A často jsem na ně byla sama. Proč já? Kde jsou všichni? Často jsem si kladla tyhle otázky. Vždycky jsem tu byla pro ostatní. Ale když jsem potřebovala já, najednou nikde nikdo. Dlouho jsem si nevšímala, že kolem mě zůstávají hlavně ti, kteří rádi berou, ale neumí dávat. A pak přišla rána, která všechno odhalila – nemoc. První velká lekce: vděčnost Nemoc mě naučila první zásadní věc – mít ráda život. Přehodnotila jsem, co je důležité. Zpomalila jsem. Naučila jsem se znovu radovat z obyčejného dne. Z dechu, z výhledu z okna, z pomalé chůze. Ale člověk má tendenci zapomínat. A jak šly roky, nemoc se vzdalovala. Jen občas ji připomněla kontrola nebo jizva na těle – a možná ještě víc ta na duši. S padesátkou přišla touha být zase svou Až s padesátkou přišla ta skutečná vnitřní revoluce. Touha být znovu autentická. Nezrazovat samu sebe. Žít podle sebe. A v ten moment – jako by to vesmír slyšel – se začaly dít věci. Objevili se lidé, kteří mě zkoušeli. Zkoušeli mě manipulovat, ohnout, přimět mě, abych zase ustoupila. Abych se přizpůsobila jim. Ale já jsem řekla NE. A držím si to. Přestože šlo o těžké a někdy existenční situace – věděla jsem, že když ustoupím, zradím samu sebe. A to už se nikdy nesmí stát. Ten scénář by se opakoval. Znovu. A znovu. Tohle je moje zkouška. Zkouška odvahy. Sebelásky. Sebehodnoty. Někdo měl štěstí. Já to doháním teď. Možná někoho doma naučili sebeúctě. Měl to „nakódované“. Já se to učím teď – někdy bolestně, ale opravdově. A vím jedno: rostu. Mění se mi život. Stávám se tou, kterou jsem kdysi bývala. Ale silnější, vědomější. Se zkušenostmi. A s chutí to všechno žít znovu – tentokrát po svém.

V roce 1972 jsem pořád ještě nebyla na světě. Moje máma stále pracovala jako průvodčí u tramvají a moje sestra.

Musím se k něčemu přiznat.Od doby, kdy mi byl diagnostikován nádor v prsu (v létě to bude už osm let), se ze mě stal detektor ohrožení s fantazií Stevena Kinga. Jakmile se někde objeví pupínek, píchnutí nebo bolest u zádele – mozek spustí onko-alarm. V hlavě mi jedou katastrofické scénáře a strach mě v tu chvíli přerůstá. Tak se to stalo i na začátku tohoto týdne. Začalo to bolestí u žeber. Pak se to přesunulo na hrudní kost. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, natož zakašlat. Jasně, mohla jsem si to logicky vysvětlit: pár dní zpátky jsem zmokla na kost, běhala v mokrém oblečení ve větru – takže to klidně mohl být zánět pohrudnice nebo začínající zápal plic.Ale ne, já už v hlavě přepisovala závěť. Ani po letech ten strach úplně nezmizel. Stačí málo a je zpátky. A když o tom mluvím, pořád se mi chvěje hlas.Je to další důkaz toho, jak moc může strach ovlivnit náš život. Ticho, v kterém si vyprávíme nejhorší možné příběhy, i když realita je někdy o hodně mírnější. ⛰️ Postřeh týdne č. 2: Češka v Adršpachu. Skoro rarita Miluju cesty. Miluju výlety. A tak jsem se po letech vydala do Adršpašských skal. Co mě jemně zaskočilo? Že tam zněla víc polština než čeština. Jasně, Adršpach je blízko Polska a turisty jsme čekali. Ale že češtinu neuslyšíte celé kilometry, to mě přece jen překvapilo. Místní průvodce potvrdil, že dnes tvoří Poláci až 80 % všech návštěvníků. A moje malá statistika? Na loďce jsme byli já, můj syn, šest Francouzek, jedna Mexičanka – a zbytek Poláci. Byla jsem tam skoro jako exot. Ale bylo to krásné. Vzduch, skály, voda. Možná jsme tam nebyli slyšet, ale dýchalo se mi tam líp než kdekoliv jinde tenhle týden. Tip týdne: Domácí poké bowl s mletým masem Protože když se člověk pere s hlavou, měl by aspoň dobře jíst. Rychlá miska plná barev, chutí a svěžího klidu. Moje oblíbená, když chci vyvážit chaos dne a nezbláznit se z přípravy. 👉 Kompletní recept najdeš na webu už zítra.

V roce 1971 jsem ještě nebyla na světě – možná jsem čekala někde za rohem v mlze budoucnosti, až se uvolní místo. Moje máma už mezitím krájela život na směny jako průvodčí v tramvaji. Sama, s mojí sestrou doma, a světem, který byl hlučný i podezřele tichý zároveň. Všude zvonění tramvají, ale taky mlčení, co se rozlézalo jak vlhkost ve sklepě. A k tomu fronty – na maso, na prášek, na boty… vlastně i na vzduch, kdyby se vážil. Normálka. Byl to svět bez přebytků, ale zato plný příběhů. A ženských, co to táhly, protože prostě musely. Máma – průvodčí mezi lidmi, sama mezi lidmi Byla průvodčí u tramvajáků, tehdy, když ještě tramvaje měly otevřené plošiny, průvan a zvonek jako ozvěnu nervózního města. Jízdenky trhala s jistotou, ale v sobě měla věčný neklid.Byla samoživitelka – slovo, které tehdy neznělo jako oslava hrdinství, ale jako poznámka mezi řádky: „ta, co to nemá lehké“. Každé ráno oblékla uniformu a šla hlídat město. A večer… večer bylo maso. Smíchov. Domov a drama Bydlely jsme na Smíchově – čtvrti, co tehdy ještě nebyla cool. Šedá, hlučná, plná vůní z pekárny a železného vrzání. Jednoho dne, při vjezdu do vozovny, mámu řidič neslyšel. Couvali. A přejeli jednu bláznivou ženskou, co se tam nějak připletla. Křik, pára, železo, co nejde zastavit. Trauma, co se nezapomíná. Máma to nosila v sobě jako závaží. Ne vina – ale přítomnost smrti, která jí připomněla, jak křehké to všechno je. A přesto ráno znovu vstala, vzala tašku a šla prodávat jízdenky. Život prostě musel dál. I když se ti sevře žaludek, když slyšíš tramvajový zvonek. A babička? Maso, nervy, přesná váha Vedla masnu. Sama. Ruce červené od studeného masa, bílý plášť, háky, fronta, pokřiky.Ve dveřích stála fronta – a ne jedna. Fronty tehdy stály všude a na všechno: na maso, na mléko, na prášek na praní, na vložky, na boty, na banány, když byly. A někdy stála fronta i jen tak – prostě „něco dávají“. Lidé čekali v tichu, ve vzteku, v naději. A mezi nimi stála i moje máma – s dcerou za ruku, výplatou v kabelce a seznamem věcí, co stejně nesežene. Co se dělo v roce 1971 doma Režim se zakopává v pozicích. Ticho už není jen trapné – je systémové. Učitelé, spisovatelé, umělci, co se neohnuli, byli odstavení. Prezidentem je stále Ludvík Svoboda, ale skutečnou moc drží Gustáv Husák, generální tajemník KSČ. Ten tahá za nitky – a země se pomalu dusí v režimní stabilitě bez kyslíku. Vyšla Charta 77? Ne, ne, to ještě ne. Ale vzniká “Seznam nepřátelských osob”, kam StB pečlivě zapisuje jména lidí, kteří moc přemýšlí. Fronty u obchodů už nejsou výjimka, ale každodenní realita. Prací prášek? Banány? Máslo? Přej a počkej. Kultura a každodennost? 🎶 Karel Gott, Helena Vondráčková, Olympic – to byli naši popoví bohové. Zápaďácká muzika jen potají, když se podařilo chytit RIAS nebo Ö3. 📺 Televize byla pořád černobílá. Vysílá se Arabela, Byli jednou dva písaři a děti milují Rumcajse. 📚 Knihy? Kdo měl doma Lustiga, Škvoreckého nebo Hrabala, schovával je v knihovně za encyklopedií o živočiších. A co svět kolem nás? V USA vrcholí válka ve Vietnamu, ale taky protesty proti ní. Intel uvádí první mikroprocesor – začátek digitální revoluce. (Zatímco my si doma mačkáme čudlíky na televizoru Tesla.) Do kin přichází A Clockwork Orange od Stanleyho Kubricka – u nás naprostá sci-fi, nejen žánrem. Na Měsíci přistává další posádka Apollo – a u nás se to opatrně zmiňuje ve zprávách, bez nadšení. A co jsme dělaly my, Husákovy dcery? Moje sestra už byla na světě. Já ještě ne – ale už se rýsoval svět, do kterého vejdu.Svět paneláků, punčocháčů se šlema, tramvají s průvodčí, co znají město líp než mapy. A matek, které měly na bedrech všechno, ale nikdy si nestěžovaly. A co ty? Co ti zůstal z roku 1971? Máš taky v rodině tramvajačku, samoživitelku, masnu, Smíchov? Nebo jen fotku, co voní potem a prací?Sdílej. Piš. Tohle je náš seriál. A čím víc je v něm tebe, tím silnější bude. Příště: 1972. Dětí přibývá. Naděje? Ta si zatím dává pauzu. #denikpadesatky #husakovydeti #rok1971 #frontynavsechno #pruvodci #retroživot #zenskesilypredrevoluci

Člověk by si myslel, že ho po padesátce už jen tak něco nepřekvapí. Ha! Opak je pravdou. Lidé mě pořád dokážou udivovat – a často ne zrovna mile. Obzvlášť teď mám jakýsi radar na lidské kulišárny, manipulace a podivné tanečky kolem pravdy. Třeba když někdo něco zpacká a kvůli tomu nemůže dodržet slib – místo omluvy a snahy najít řešení, kterým druhému co nejmíň zavaří, začne ještě víc tlačit na pilu, jen aby prosadil to svoje. Nebo volá někomu, protože od něj něco potřebuje, a přitom se tváří, že vlastně volá „jen tak“. Někdy je to vtipný jak scénka z grotesky. Jindy by člověk nejradši vzteky rozkousal vlastní telefon. Člověk by si myslel, že ho po padesátce už jen tak něco nepřekvapí. Ha! Opak je pravdou. Lidé mě pořád dokážou udivovat – a často ne zrovna mile. Obzvlášť teď mám jakýsi radar na lidské kulišárny, manipulace a podivné tanečky kolem pravdy. Třeba když někdo něco zpacká a kvůli tomu nemůže dodržet slib – místo omluvy a snahy najít řešení, kterým druhému co nejmíň zavaří, začne ještě víc tlačit na pilu, jen aby prosadil to svoje. Nebo volá někomu, protože od něj něco potřebuje, a přitom se tváří, že vlastně volá „jen tak“. Někdy je to vtipný jak scénka z grotesky. Jindy by člověk nejradši vzteky rozkousal vlastní telefon. Ale říkám si – hlavně neztratit humor. A nadhled. Občas se mi to i fakt povede. A to si pak připadám jak zenová mistryně s úsměvem Dalajlámy. (Aspoň na chvíli.) Postřeh týdne č. 2: Hudba je lék. A lidé, kteří ji tvoří, jsou často o kousek napřed v lidskosti, vnímavosti a dalších šlechetných člověčích vlastnostech. Ne že by se výjimky nenašly – blbec se objeví všude, i v hudebním světě. Ale obecně to vypadá, že hudebníci mají srdce naladěné jinak. Bylo to vidět třeba na koncertě v ZUŠce, kde se učí děti hrát na nástroje. Ti učitelé mají svatou trpělivost a opravdovou snahu ukázat dnešním dětem svět, který je sice trochu starší, ale lidsky pořád platný. Ať už děti zpívají, hrají nebo jen poslouchají – dělají tím dobře nejen své duši, ale i tělu. A svět je díky tomu aspoň o kousek snesitelnější. Tip týdne: Pokud milujete život ve vší jeho rozmanitosti a k tomu rádi čtete silné, podivuhodné příběhy žen, pak sáhněte po knize Dívka, žena, jiné od Bernardine Evaristo. Je to divoký, je to opravdový, je to neskutečně silný.

Vzala jsem svou osmdesátiletou mámu k moři. Poprvé letěla letadlem, potřetí v životě si smočila nohy v moři a poprvé pila něco, co mělo na sobě deštníček. Připadala si – cituji – „jako v pohádce. Nebo v nebi.“A já? Já si připadala jako v nějakém zvláštním experimentu. Kromě občasného dojetí, když jsem viděla, jak je máma šťastná, jsem se většinu času divila. A nebylo to to hezké „ó jé“ divím se, ale spíš to: „co to do…“Například:– Soukromá pláž pětihvězdičkového hotelu plná bordelu.– Sprcha, ze které voda ne tekla, ale tak trochu skápávala jako líná ovce.– Místní obyvatelé s výrazem „co po mně zas chceš?“– A všude kolem nedostavěné, vybydlené nebo rovnou rozpadlé nemovitosti – jak vystřižené z Milovic těsně po roce 2000. Postřeh týdne č. 2: Fejky, kam se podíváš Ale to ještě nebylo všechno. Vzala jsem syna na výlet do Bodrumu – co by kamenem dohodil lodí z Kosu. A myslela jsem si, že si projdu tržiště a možná si koupím nějakou tu „značku za kačku“. Jenže ouha – místo toho jsem dostala lekci. Syn, nadšený jak geek ve veletržním pavilonu, mě začal školit v disciplíně zvané „fake spotting“. Prý existují tři levely: Totální šmejd, co se rozpadne ještě než dojdeš na hotel. Fejk skoro k nerozeznání, kterej by ti možná prodali i v Pařížský (pokud bys nepoznala, že místo „Gucci“ je tam „Gucii“). A originál, na kterej normální smrtelník nemá, takže ho v Bodrumu stejně nikdo nehledá. Dozvěděla jsem se taky, že „některé fejky jsou tak kvalitní, že bys je poznala jen pod UV světlem nebo v soudní síni“. A že „když ti někdo tvrdí, že je to originál za třetinovou cenu, je to stejná pravda jako ‘slunečná dovolená v říjnu na Baltu’“. No… aspoň že jsem díky tomu neutratila majlant za něco, co se rozpadne ještě dřív než moje dovolená skončí. Tip týdne: All inclusive = All regrets Letos jsem to udělala. Koupila jsem all inclusive. Ne pro sebe – ale kvůli mámě. Ať si to jednou v životě zkusí: jídlo třikrát denně, drinky bez počítání, náramek, co ti otevře dveře i ledničku. A výsledek?Jí se líbilo. Říkala znovu: „jako v nebi“.Já?Původní plán: budu se držet u mořských plodů, salátku a skleničky vína.Realita: šest chodů denně, tematické večery, dezerty, které křičely „sněz mě“, a já, která jsem zradila vlastní trávicí sliby. Takže pokud právě držíte dietu, přemýšlíte o zdravějším životním stylu nebo se prostě nechcete vrátit domů jako zavařovací sklenice – na all inclusive raději zapomeňte. Na druhou stranu – dobrá zpráva je, že nejste sami. All inclusive je totiž něco jako Disneyland pro dospělé, kteří milují jídlo. A taky místo, kde nikoho nezajímá, že si jdete pro čtvrtou porci lasagní. Ráj pro tlouštíky. A pro mou mámu – celá tahle dovolená. Ale což, ten výhled z naší terasy byl prostě k nezaplacení.

Jsem jedna z nich. Z těch, co se narodily do světa, kde televize hrála černobíle, v každé domácnosti voněla svíčková, a socialismus byl “na věčné časy”. Generace, která vyrostla mezi céčky, sídlištními výtahy a normalizačním tichem. Ano – jsem Husákovo dítě. A právě pro nás teď píšu malou kroniku. Rok po roce, od začátku. Třeba v ní najdeš i ten svůj rok – ten, kdy ses narodila ty, tvoje dítě, tvoje první láska nebo první revolta. Kdo jsme, Husákovy děti? Narodily jsme se v 70. a na začátku 80. let, v době, kdy tehdejší prezident Gustáv Husák razil pronatalitní politiku, aby ČSSR nevyvymřela. Výsledkem byl populační boom. Ne kvůli romantice, ale kvůli bytu. Ano, byli jsme generací na příděl – byt, školka, jesle i práce. Husákovy děti, jak se nám začalo říkat, byly v té době nejpočetnější generací v československé historii. Zhruba se bavíme o ročnících 1971–1985, ale hranice nejsou ostře ohraničené. Jedni nás řadí trochu dřív, druzí trochu později. V každém případě jsme děti normalizace. Dospívali jsme těsně před revolucí, puberta nás kopla do zadku kolem sametu. Dneska jsme padesátnice. Máme odrostlé děti (někdy i děti dětí), rozvody za sebou (nebo před sebou), začínáme konečně mluvit nahlas, co chceme, co cítíme, a především – víme, že život po padesátce teprve začíná. Všechno začalo právě tady: 1970 Ten rok se nad Československem definitivně zatáhla opona. Pražské jaro bylo pohřbené a pohřeb měl jméno: normalizace. Oficiálně se říkalo, že se „vrací řád a klid“, ale my víme, že to byl klid jako na hřbitově – ticho plné strachu a kompromisů. Do čela státu se postavil Gustáv Husák, muž, který zemi slíbil stabilitu výměnou za poslušnost. A měl plán: přesvědčit ženy, aby rodily víc dětí. Nabídl byty, školky, výhody. A my jsme opravdu přišly – celá jedna silná generace. Já sama jsem tehdy ještě nebyla na světě. Ale moje máma už měla doma čtyřletou dceru – moji sestru – a stále se vzpamatovávala z příchodu vojsk v roce 1968.Mohla tehdy odejít. Možná i měla. Ale zůstala. A tak stála fronty – na maso, na toaletní papír, na boty, na život. Jako tisíce jiných žen, co se rozhodly neodejít, i když by to bylo třeba jednodušší. Kultura a každodennost? Televize? Černobílá, dva programy. Hitem byla „Pan Tau“ a „30 případů majora Zemana“ (i když ten začal až později, už se to natáčelo). Na trhu chyběly hračky, ale céčka a Pikao vše zachránily. Hudba? V rádiu Karel Gott a Olympic, zpoza železné opony se sem dostal sotva závan rocku. Co se tehdy dělo u nás? Všude se mluví o „klidu na práci“ – ale v tom klidu se dusí svoboda. Politické čistky nabírají na obrátkách. Kdo nesouhlasil s okupací v roce 1968, končí – v práci, ve škole, i ve veřejném životě. Lidé hromadně emigrují. Do konce roku 1970 emigrovalo přes 100 000 Čechoslováků. Cenzura je zpět – mizí knihy, filmy, profesoři. A co se dělo ve světě? The Beatles se oficiálně rozpadli – konec jedné éry. Vzniká organizace Greenpeace – první zárodek ekologického aktivismu. V USA se rozjíždí ženské hnutí. U nás ženy „pracují“ a moc se neptají. Simone de Beauvoir vydává své eseje o emancipaci. V Československu zatím kraluje „Žena a móda“ a guláš v závodní jídelně. Kdy přesně začal ten populační boom? Nejvyšší nárůst porodnosti začal v roce 1973 a trval zhruba do roku 1979–1980. V těchto letech se rodilo přes 190 tisíc dětí ročně, což je absolutní rekord. Pro srovnání: dnes se u nás narodí kolem 90–110 tisíc dětí ročně. Takže v zásadě platí: Husákovy děti = ročníky z let 1973–1980 (max. 1985) 👉 V příštím díle se podíváme na rok 1971 – už se začíná rodit víc dětí, režim sílí, a v hlavách lidí zůstává ticho, které ale pod povrchem bublá… A co vy? Jak si pamatujete rok 1970? Byla jste už na světě, nebo jste taky ještě čekala v zákulisí?Vzpomínáte si, co vyprávěli rodiče, co se nosilo, co se jedlo, co se šeptalo u večeře? A co vaše máma – chtěla odejít, zůstala, mlčela, bojovala? 💬 Napište mi, co pro vás znamená rok 1970.Vzpomínky, rodinné historky, první obrázky z dětství – nebo i jen to, co vám o té době vyprávěli. Chci, aby tenhle blog nebyl jen moje kronika, ale naše společná paměť. Protože každý příběh se počítá. Pište, proísm, do komentářů.

No… musím říct, že předchozí týden byl výživný. A to hlavně díky jedné obří firmě, jejíž maskot vypadá jak mimozemšťan se zelenou hlavou (ano, už víte). Jako většina Čechů jsem tam roky ráda nakupovala – no, teď už asi trochu méně. Reklamovala jsem totiž notebook. Drahý. Důležitý. Můj pracovní parťák. A byl v záruce. Tvrdili, že ho opravili. Paráda, říkáte si? Jo, to jsem si říkala taky – už dva týdny. Od té doby se notebook podle sledování zásilek teleportuje po Česku. Jednou prý čeká na rampě. Pak je v Ostravě. Pak mi místo něj přistane v Alzaboxu prázdná obálka (asi v ní byl duch mého notebooku). Volám jim, ptám se, kde je… oni mlží a lžou jak pohádková víla na absinthu. Tak uvidíme, kde ten můj notebook nakonec přistane. Možná rovnou na Měsíci. Třeba z něj bude streamovat podcast s tím zeleným mužíčkem. 💔 Postřeh č. 2: Manželství s hořkou pachutí Moje pracovna sousedí se zdí sousedů. A tahle zeď není zvukotěsná. Což by nevadilo – kdyby za ní nebyl vztah plný jedu. Denně poslouchám, jak na sebe syčí. Už to nejsou hádky. To je verbální chemoterapie. A já si pokaždé říkám: Proč spolu vlastně (ne)žijí? Znám to. Žila jsem v tom taky. V tom dusnu, kde se nedá dýchat, ale zároveň se bojíš otevřít okno. A vím, že když bych to tenkrát nezměnila, zadusila bych se. Jedem totiž nefunguje jen na vztah. Funguje i na tělo. A když je slyším, sevře se mi srdce. Jsou ve věku, kdy by mohli mít na podzim života klid a kafe na balkoně. Místo toho se dusí navzájem. A já tiše děkuju sama sobě, že jsem ten svůj dusivý scénář přepsala. 🧀 Fit smažák ze zoufalství (a lásky k jídlu) Občas mě přepadne velká touha po smažáku. Jo, taková ta touha, co ti šeptá do ucha: „Dneska nemusíš být zdravá, jen šťastná.“ Ale zároveň – věk, cholesterol, touha vejít se do šatů beze zipu… Takže kompromis: Hermelín nebo eidam obalím v kukuřičné strouhance Hodím ho na pečicí papír A dám do trouby – žádný olejový bazén K tomu cuketa na plátky, postříkaná olivovým olejem ve spreji (to fakt doporučuju – je to malý zázrak pro líné zdravojedy) Výsledek? Smažák bez výčitek. A když zavřu oči, chutná skoro jako z hospody. Jen bez toho piva a viny. 📝 Tak. To byl můj týden. Jeden notebook v galaxii, sousedi ve válce, já se smažákem v troubě a s hlavou zase o trochu klidnější. Zdroj obr AI

Ne všechno je takové, jak se tváří. Třeba sousedka. Elegantní dáma přibližně ve věku mojí mámy. Vždy upravená, s malým, dokonale ostříhaným pejskem. Pravidelně procházela kolem našeho domu a skoro pokaždé se se mnou chtěla na chvilku zapovídat. Jednou jsem jí dokonce pohlídala pejska, když si potřebovala něco zařídit. A víte co? Vedle ní jsem se často cítila nepatřičně. Většinou rozcuchaná, v nestíhačce, lehce vyčerpaná, s kruhama pod očima a kafem v ruce jako poslední záchranou. A pak jednoho dne mi zavolala její dcera.Že prý by potřebovala pohlídat své mámy pejska. Že odjíždí. A že maminka… světe, div se… je v Bohnicích. Na protialkoholním. Chvilku jsem nevěděla, co říct. A pak mi to znovu došlo.Takže ani perfektní účes a malý pes nejsou zárukou, že máš všechno v cajku. Fakt se nemusím cítit ani vedle papeže nedostatečně a přetvařovat. Protože většina lidí kolem mě hraje taky nějakou roli. Od toho dne se necítím nepatřičně ani s hnízdem na hlavě, ani když vyběhnu v pyžamu. Protože už vím: nejsem divná – jen nejsem nalíčená na životní představení. Postřeh týdne č. 2: Na dobrou náladu mi často víc než antidepresiva funguje:➡️ rychlá chůze (ideálně někam, kde není kopec)➡️ dobrá muzika (ideálně něco, co má rytmus a duši)➡️ a cílený úsměv – klidně sama na sebe v zrcadle. Jo, vypadám jak cvok, ale světe, funguje to! Tip týdne: Chystáte se někam vyrazit?Zkuste předem omrknout Google Earth – většinu míst najdete zmapovanou a krásně nasnímanou, jako byste tam už byli.A když ne, mrkněte na YouTube – protože dnes už je téměř každé místo na téhle kulaté zeměkouli natočené a okomentované nějakým dobrodružným YouTuberem.Skvělý způsob, jak si destinaci „osahat“, než si tam dáte první kafe. Pokud se vám tenhle malý výlet do mého týdne líbil, budu ráda za komentář nebo sdílení. A příště pokračujeme – svět i já totiž jedeme dál. 😄