Někdy si říkáme, že už se neměníme. Že už víme, kdo jsme. A přesto, právě s věkem – a možná i díky ranám, které přijdou – začínáme znovu od začátku. Pomalu, ale jistě. Krok za krokem. O tom je i moje dnešní zamyšlení.
Nejvíc sama sebou? V pubertě!
Nejautentičtější jsem byla snad v pubertě a dospívání. Divoká, svá, bez filtru. A pak se to začalo lámat. Kolem dvacátého roku jsem si začala nasazovat masky. Schovávala jsem se, zmenšovala. Přizpůsobovala se. Hlavně abych nebyla moc slyšet, hlavně ať je klid.
Jenže… klid stejně nepřicházel. Život se mě neustále snažil budit. Vrhal přede mě jednu zkoušku za druhou. A často jsem na ně byla sama.
Proč já? Kde jsou všichni?
Často jsem si kladla tyhle otázky. Vždycky jsem tu byla pro ostatní. Ale když jsem potřebovala já, najednou nikde nikdo. Dlouho jsem si nevšímala, že kolem mě zůstávají hlavně ti, kteří rádi berou, ale neumí dávat. A pak přišla rána, která všechno odhalila – nemoc.
První velká lekce: vděčnost
Nemoc mě naučila první zásadní věc – mít ráda život. Přehodnotila jsem, co je důležité. Zpomalila jsem. Naučila jsem se znovu radovat z obyčejného dne. Z dechu, z výhledu z okna, z pomalé chůze.
Ale člověk má tendenci zapomínat. A jak šly roky, nemoc se vzdalovala. Jen občas ji připomněla kontrola nebo jizva na těle – a možná ještě víc ta na duši.
S padesátkou přišla touha být zase svou
Až s padesátkou přišla ta skutečná vnitřní revoluce. Touha být znovu autentická. Nezrazovat samu sebe. Žít podle sebe. A v ten moment – jako by to vesmír slyšel – se začaly dít věci. Objevili se lidé, kteří mě zkoušeli. Zkoušeli mě manipulovat, ohnout, přimět mě, abych zase ustoupila. Abych se přizpůsobila jim.
Ale já jsem řekla NE. A držím si to.
Přestože šlo o těžké a někdy existenční situace – věděla jsem, že když ustoupím, zradím samu sebe. A to už se nikdy nesmí stát. Ten scénář by se opakoval. Znovu. A znovu.
Tohle je moje zkouška. Zkouška odvahy. Sebelásky. Sebehodnoty.
Někdo měl štěstí. Já to doháním teď.
Možná někoho doma naučili sebeúctě. Měl to „nakódované“. Já se to učím teď – někdy bolestně, ale opravdově. A vím jedno: rostu. Mění se mi život. Stávám se tou, kterou jsem kdysi bývala. Ale silnější, vědomější. Se zkušenostmi. A s chutí to všechno žít znovu – tentokrát po svém.