Už nějaký čas si kladu otázku: Je možné stát se úspěšnou v padesáti – nebo ještě později? A víte co? Odpověď není jen v hlavě. Je ve skutečných příbězích žen, které to dokázaly. A některé z nich nejsou světové superhvězdy – jsou to ženy, které ukazují, že věk je vážně jen číslo. ❤️ Květa Legátová – když úspěch přijde v osmdesáti Vzpomněla jsem si na spisovatelku Květu Legátovou. 🖋️ Její slavný román Želary ji vynesl až ke Státní ceně za literaturu – a to ve věku kolem 82 let!Kdo by si pomyslel, že životní dílo může přijít až tehdy, kdy většina lidí balí kufry a hlídá vnoučata? Inspirace jako hrom! Diana Nyad – odhodlání, které plave přes oceán Nedávno jsem viděla film Nyad. A pořád mám husí kůži. 🏊‍♀️ Diana Nyad dokázala přeplavat z Kuby na Floridu bez ochranné klece ve svých 64 letech! A nebylo to na první pokus – zkoušela to pětkrát.Tenhle příběh je čistá esence vnitřní síly a odhodlání nevzdat to, i když tě všichni odepisují. Susan Boyle – talent nezná věkové limity Susan Boyle se stala hvězdou světové hudby v 47 letech. 🎤Její účast v Britain’s Got Talent a následný raketový vzestup ukazuje, že když máš hlas a odvahu, svět tě slyší – bez ohledu na to, kolik ti je. Vera Wang – móda má čas Vera Wang vytvořila svou první kolekci svatebních šatů až ve 40 letech. A světoznámou návrhářkou se stala až po padesátce. 👗Důkaz, že nikdy není pozdě začít tvořit něco nádherného. Laura Ingalls Wilder a Toni Morrison – spisovatelské hvězdy zralého věku Laura Ingalls Wilder začala psát svůj legendární Malý domek na prérii po šedesátce. 🌾A Toni Morrison, nositelka Nobelovy i Pulitzerovy ceny, vydala svá největší díla také až po padesátce.Takže jestli tě svědí prsty a hlava ti vymýšlí příběhy – piš. Hned teď. ✍️ Mary Kay – podnikatelská hvězda na startu po čtyřicítce Mary Kay Ash založila svou kosmetickou firmu v 45 letech. 💄Po padesátce z ní udělala impérium, které změnilo pohled na podnikání žen. Julia Child – královna kuchyně od padesátky Julia Child se stala americkou ikonou francouzské kuchyně díky televiznímu pořadu The French Chef, který začala vysílat ve svých 50 letech.Kdyby se bála, že je „stará“ na to stát se slavnou kuchařkou? No, svět by přišel o spoustu másla a radosti. 🥐 Grandma Moses – když artritida přivede k malování Začít malovat v 78 letech? Proč ne! 🎨Grandma Moses se stala slavnou lidovou malířkou po celém světě, přestože její „kariéra“ začala až v důchodu. České ženy, které ukazují, že čas je jen iluze Nechci mluvit jen o světě za hranicemi.U nás máme taky skvělé příklady: Eva Holubová – skvělá herečka, kterou si většina lidí začala všímat až po čtyřicítce. 🎭 Alena Mornštajnová – autorka bestselleru Slepá mapa, kterou vydala až v padesáti. 📚 Martina Formanová – začala psát knihy a vydávat se za svou vášní až ve zralém věku. Věra Čáslavská – byť slavná už v mládí, svou druhou životní vlnu bojovnice za lidská práva prožila v dospělém věku. Úspěch po padesátce? ZDAR! Věk není překážka. Je to výhoda.Životní zkušenosti, klid v duši, síla vědět, kdo jsi a co chceš – to jsou zbraně, které dvacítky ani netuší, že existují. 🛡️ Takže ano – úspěchům zralých žen ZDAR!A hlavně: nikdy není pozdě stát se tím, kým opravdu chceš být. 🌟

Někdy mě přepadne myšlenka: Proč jsem si tohle všechno nedovolila dřív? Proč jsem roky žila podle pravidel, která jsem si ani sama nenapsala? Proč jsem se tolik přizpůsobovala, snažila se být hodná, slušná, ne moc hlučná, ne moc viditelná? Možná bych si mohla vyčítat ztracený čas. Ale víš co? Nechci.Protože teď je jiný čas. Teď si konečně dovoluju věci, na které jsem dřív neměla kuráž. A vůbec nevadí, že to přišlo „až“ po padesátce. Důležité je, že to přišlo vůbec. Tak tady to je. Můj seznam věcí, které jsem si dlouho nedovolila. A které si dnes už neodpírám. 1. Říkat „ne“ bez výčitek Už se neomlouvám za to, že si chráním svůj čas a energii. Nejsem zlá. Jen už nejsem k dispozici úplně všem. 2. Nosím, co se mi líbí – ne co se čeká Na věk nehledím. Když se mi líbí třpytivé boty nebo halenka s výstřihem, tak si je vezmu. Ne proto, že „můžu“, ale protože chci. 3. Jdu klidně sama na kafe, do kina nebo na výlet Sama neznamená opuštěná. Znamená to, že si umím být dobrou společností. 4. Přiznávám, že něco nevím nebo neumím Dřív bych radši vyhořela, než si přiznat slabost. Teď řeknu: Nevím. Naučím se. Pomůžeš mi? A svět se nezhroutil. 5. Směju se nahlas – i když je to „nevhodné“ Neudržím se. A vlastně ani nechci. Protože radost je nakažlivá a smích je moje superpower. 6. Mluvím o věcech, o kterých se dřív mlčelo Menopauza, úzkosti, sex, osamělost, těžké vztahy – nic z toho není ostuda. Jen život. 7. Zamilovala jsem se – i do sebe Láska k sobě je základ. Není to sobecké. Je to nutné. A krásné. 8. Měním názory – a nestydím se za to Růst znamená vyvíjet se. A někdy i přiznat, že jsem se mýlila. Dřív bych to neunesla. Dneska? Učím se každý den. 9. Nechci být „ta hodná“ za každou cenu Jsem milá, když chci být milá. Ne proto, že se to očekává. A občas jsem drsná – protože taková taky jsem. 10. Dovoluju si snít – bez výmluv a bez hranic Píšu. Tvořím. Plánuju. Ne jako únik z reality, ale jako její rozšíření. A je mi v tom dobře. Možná to mělo přijít dřív. Ale já říkám – nevadí. Důležité je, že je to teď. A teď je sakra dobrý čas začít žít naplno.

Host: Anežka Jizbová, módní návrhářka a zakladatelka značky Cameronni V této epizodě se ponoříme do světa módy zralých žen – bez klišé, bez předpisů, bez věkových limitů. S návrhářkou Anežkou Jizbovou otevíráme upřímný a inspirativní rozhovor o tom, proč ženy 50+ rozhodně nepatří do módního stínu. Dozvíte se: Jak si budovat šatník, který vás bude reprezentovat – ne schovávat Proč je důležité najít svůj vlastní styl a jak na to Jaké kousky mají ve skříni smysl (a do čeho se vyplatí investovat) A proč je móda po padesátce osvobozující, když ji vezmete do vlastních rukou Tenhle díl je pozvánkou ke svobodě ve stylu – protože když víte, kým jste, móda se stává hrou. 🎙️ Poslechněte si nový díl a objevte, že styl není otázkou věku – ale odvahy být vidět.

Barcelona pro mě byla roky vysněným městem. A když se blížily moje narozeniny, řekla jsem si: teď nebo nikdy. Navzdory okolnostem jsem se rozhodla řídit novým heslem: „Nic neodkládat, sny si plnit.“ Barcelona jako Praha? Než se pustím do samotného vyprávění a přidám pár tipů a itinerář, který nám pomohl s orientací, zmíním jednu věc: moje paní doktorka, se kterou během kontrol astmatu často cestujeme víc slovem než tělem, označila Barcelonu za město podobné Praze či Vídni. Prý ji nijak zvlášť nezaujala. Sagrada Familia ji dokonce děsila. To mě samozřejmě jen více navnadilo, jak tohle španělské město plné turistů vnímám já. Cesta s batohem Letěli jsme se synem se společností Vueling. Všechno proběhlo hladce. Každý jsme měli jen příruční zavazadlo pod sedadlo – na pět dní naprosto dostačující. Svoboda necestovat s kufrem? K nezaplacení. Hotel přes mobil Hotel jsem rezervovala přes Booking – doporučuju, často nabízí výhodnější ceny přes aplikaci než přes web. Měli jsme štěstí: výhodná nabídka a navíc taxi z letiště zdarma. Řidič Edgar nás dopravil až před hotel – bez problémů. Hotel byl kousek od Sagrady Famílie a stanice metra. Pokoj byl malý, ale čistý, moderní a s balkonem. Ulice byla rušnější, ale nijak dramaticky. Na přespání a sprchu ideální. Pohyb po městě Doporučuji Hola Barcelona Card – koupíte online, vyzvednete na místě. Funguje na metro, autobusy, tramvaje a hlavně i na letištní linku. Čtyřdenní karta stála 30,96 EUR – kuoupíte levněji na stránkách TMB (barcelonský dopravní podnik). Po zaplacení vám přijde e-mail s kódem, který zadáte v automatu v metru. Začínáme na La Rambla Naší první zastávkou byla tržnice La Boquería na slavné La Rambla. Cesta metrem byla pohodová, atmosféru zpestřili pouliční hudebníci. La Rambla sama o sobě na mě velký dojem neudělala – turistů moře. Ale tržnice? Skvělá! Ovoce, šťávy, tapas s jamónem a ovčím sýrem – prostě chuťový ráj. Park Güell – mozaiková pohádka Odpoledne jsme zamířili do Parku Güell. Vstupenky jsem koupila předem – doporučuji! Park je nádherný: mozaikové lavičky, výhledy, architektura jako z jiného světa. Gaudího rukopis je tu nepřehlédnutelný. Narozeniny ve velkém stylu Na narozeniny jsme si dali snídani v pekárně 365 Café – skvělé sladké i slané pečivo, výborná káva. Cestu metrem zpříjemnili další hudebníci. Tanec v podchodu? Pro Španěly běžné, pro mě nádherné. Vystoupili jsme na Barcelonetě, prošli přístaviště a neplánovaně zamířili do akvária. Prošli jsme podmořským tunelem se žraloky, krmili rybičky dudlíkem – prostě milý zážitek. Pak nákupy v Maremagnum, oběd v restauraci Xup Xup přímo u pláže (doporučuji chapitos a paellu!) a odpočinek s masáží nohou na plážové dece. Později jsme navštívili Sagradu Famíliu – večerní vstup byl skvělý tah. Zvenku pohádková, uvnitř dechberoucí, svěží prostor s překvapivě příjemným klimatem. Úryvek z Otčenáše v 50 jazycích, včetně češtiny, nás dojal. O Sagradě trochu víc Architekt: Antoni Gaudí Zahájení stavby: 1882 Předpokládané dokončení: snad 2026 (sto let od Gaudího smrti), zpožděné kvůli pandemii Styl: gotika, modernismus, přírodní organické tvary Tři fasády: Narození, Utrpení, Sláva (poslední ještě rozestavěná) Po dokončení bude mít 18 věží, nejvyšší 172,5 m Ve světové kuchyni: gastro výlet do Španělska Montjuïc a gotická čtvrť Další den jsme vyrazili na kopec Montjuïc – lanovkou nahoru, autobusem k hradu. Zahrady, výhledy, klid. Dolů jsme jeli pozemní lanovkou v rámci Hola karty. Poté jsme prošli pláž Bogatell (klidnější než Barceloneta), dali si skvělý oběd a odpoledne jsme věnovali gotické čtvrti. Den jsme zakončili projížďkou na ruském kole u moře. A pak už jen rozloučení Poslední den jsme se ještě trochu potoulali centrem, naposledy nasedli na metro a vyrazili na letiště. Loučení nebylo lehké. A co Španělé? Přátelští, pohodoví, vnímaví. Oproti nám jakoby s větším nadhledem. Je to moje čtvrtá návštěva Španělska a pokaždé mám podobný pocit – lidé tu prostě víc žijí přítomným okamžikem. Na cesty si balím aplikace. Jsou užitečné a ušetřím Tip: Nejlepší doba na návštěvu Barcelony Duben a říjen – příjemné počasí, méně turistů než v létě, ale stále živé město. Itinerář 5 dní v Barceloně (inspirativní verze) Den 1Přílet – ubytování poblíž Sagrady FamílieVečerní procházka a tapas v místním baru Den 2Dopoledne: Casa Batlló, La PedreraPoledne: Park GüellOdpoledne: Sagrada Família (s audioprůvodcem)Večer: Flamenco show (Tablao de Carmen / Los Tarantos) Den 3Barceloneta, přístav, akvárium / muzeum katalánské historieOběd na plážiGotická čtvrť a Plaça Reial Den 4Dopoledne: nákupy (Passeig de Gràcia / vintage / Maremagnum)Večer: tapas tour nebo relax u moře Den 5Ráno: FC Barcelona Museum, lanovka na MontjuïcOběd s výhledem / návrat do centraOdpoledne: poslední káva a odlet Cestovní tipy: Hola Barcelona Card – kupte online předem Vstupenky na památky – rezervujte online (Park Güell, Sagrada, Casa Batlló) Pohodlná obuv – Barcelona je kopcovitá a chodí se hodně Večerní vermut nebo sangría – doporučuji čtvrť El Born nebo Gràcia

Odmalička jsem měla sen o velkém přátelství na celý život. V dětství jsem ho našla – nebo jsem si to alespoň myslela. Byly jsme nerozlučné, sdílely jsme tajemství, smály se společným hloupostem a věřily, že to tak zůstane navždy. Pak přišla dospělost, vzdálenost, změny. A s nimi přišla i nová velká přátelství – jedno z nich dokonce přerostlo v city a touhu... Kladu si otázky Teď si kladu otázku: Co vlastně dělá přátelství opravdovým? Je to společně strávený čas? Je to schopnost se k sobě vrátit, i když nás život zavane jinam? Nebo je to hluboká důvěra, pocit, že při druhém člověku můžeme být sami sebou, ačkoliv už nejsme stejní jako kdysi? Co nás rozdělí Co nás může rozdělit? A je chybou připomenout příteli, že byl jiný, a být k němu upřímný, když se cítíme jeho chováním frustrováni? Je přítel ten, kdo odejde bez vysvětlení a pak se bez vysvětlení vrátí? Je přítel ten, kdo nesnese upřímnost, byť je bolestivá? A je přítel ten, kdo říká věci, které mohou druhého zranit? V novém podcastu o lásce přes internet. Je to pro zralé ženy šance, nebo zklamání? Zajímalo by mě, jak to víte vy. Jaké přátelství nejvíce ovlivnilo váš život? Myslíte, že dětská přátelství mohou vydržet po celý život? A jak poznáme, že je někdo opravdu příteli? Podělte se se mnou o svůj pohled. Každé přátelství má svůj vlastní příběh – a třeba ten váš pomůže pochopit i ten můj.

Osmdesátky jsou dobou, kdy jsem chodila s rodiči a prarodiči do kin Alfa, Maják, Zvon, Světozor nebo Blaník. Na začátku devadesátek jsem se svými prvními láskami schovávala do kina Praha na Václaváku, kde šel nonstop program za jednu korunu, později myslím za dvacku.  Fronty na lístky do kina Alfa na Amadea a na to, jak mne starší sestra propašovala na nepřístupný film Láska z pasáže, to byly nezapomenutelné zážitky. Kina měla tenkrát atmosféru a filmy, ač nebyly tak audiovizuálně dokonalé jako dnes, skvělý příběh, který ve vás dozníval ještě dlouho po opuštění kina. Dětství ve smíchovských kinech Kino Maják Kino Maják bylo jedním z těch menších, ale velmi oblíbených kin, které se nacházelo na Smíchově a bylo známé především pro svou atmosféru a rodinné projekce. Bylo to místo, kam často chodily celé rodiny, protože se zde promítaly nejen české filmy, ale i dětské filmy, což bylo ideální pro víkendové rodinné návštěvy. Kino Zvon Do kina Zvon, které se nacházelo v Košířích, chodila moje maminka i já. Bylo oblíbené nejen pro svůj výběr filmů, ale také pro neformální atmosféru. Kino nabízelo široký výběr filmů, chodilo se tam na pravidelné projekce, které byly populární zejména mezi mladými lidmi. Kino Blaník Blaník definoval kulturní prostředí osmdesátých let. To bylo místo, kde se pořádají filmové maratony, a filmy byly tak oblíbené, že běžely i celé dny. Jedním z největších hitů, které se promítaly v kině Blaník, byl i film S čerty nejsou žerty. Tuhle dnes už vánoční klasiku jsem viděla poprvé právě v kině Blaník. Kino Blaník nabízelo divákům nejen film, ale i jedinečnou atmosféru, která jim dávala pocit, že do kina chodí nejen kvůli filmu, ale i kvůli zážitkům, které zde sdíleli s ostatními. Na co jsme chodili Amadeus (1984) Film Amadeus režiséra Miloše Formana získal několik Oscarů a já ho poprvé viděla až o několik let později, někdy na začátku devadesátých let, kdy jsem byla teenager. Tento film o životě Wolfganga Amadea Mozarta měl velký úspěch nejen v Československu, ale i po celém světě. Kino Lucerna bylo známé tím, že uvádělo kvalitní filmy a mělo svou specifickou atmosféru, kterou si diváci pamatovali. Tohle kino jako jedno z mála přežilo dodnes. Já mám však Amadea spojeného s kinem Alfa, kde se na film stála dlouhá fronta. V pasáži U Stýblů, kde bylo kino Alfa, kdysi hrál Oldřich Nový a později Suchý se Šlitrem. Láska z pasáže (1984) Tento český film se stal taky kultovním. A představitel hlavního hrdiny Lukáš Vaculík idolem žen. Já mám zážitek z kina Sevastopol (dnes divadlo Broadway v Praze Na příkopech), kdy byl film nepřístupný mládeži a sestra mě namalovala a vyparádila tak, abych vypadala starší. Díky tomu jsem se na projekci dostala. Unikátní kino Praha Kino Praha a další kina, která nabízela nonstop procházení, nabízela určitou formu „filmového maratonu“, kde se promítaly filmy na smyčku, a lidé si tak mohli přijít v každou hodinu. To bylo zvlášť populární pro filmové nadšence, kteří chtěli filmy vždy bez ohledu na přesný čas promítání. Mělo to své kouzlo a já tam zažila i svá první rande. Což ostatně bylo populární, chodit na první rande do kina. Cena vstupenky a kino zážitek Vstupenky na filmy se tenkrát pohybovaly pro každého kolem 10–15 korun, což bylo v té době velmi přívětivé. Vstupné na některé jako Amadeus nebo S čerty nejsou žerty bylo sice trochu dražší, ale i tak zůstalo přístupné pro širokou veřejnost. Kin, kde se tenkrát rodily vzpomínky, utvářely první lásky, přátelství bylo samozřejmě daleko víc, co s ještě vzpomínám, na Atlas, Bio Oko, Aero a tak dále, zkrátka každý měl to své. A tak si myslím, že i když dnes máme moderní multiplexy a kino zážitky se změnily, kouzlo těch starých kin zůstává nezapomenutelné. Vaše Naďka Foto zdroj: Wikimedia Commons

Téma stárnutí je pro celebrity stejně jako pro nás všechny velmi osobní a často i složité. Tlak na věčný mládí a dokonalý vzhled je v showbyznysu obrovský. Jak se s tím vyrovnávají jednotlivé osobnosti, je velmi individuální a záleží a na jejich osobnosti, životních zkušenostech nebo i kultuře. Některé celebrity se rozhodnou stárnutí přijmout s grácií a zdůrazňují, že věk je jen číslo. Objevují v něm nové krásy a možnosti. Jiní se snaží stárnutí co nejvíce oddálit pomocí plastických operací, botoxu, intenzivní péče o pleť a zdravého životního stylu. Mnoho celebrit se snaží najít zlatou střední cestu. Chtějí vypadat dobře, ale zároveň si uchovat svou přirozenou krásu a osobnost. Někdo zase zdůrazňuje, že krása není jen fyzická, ale také vnitřní. Zaměřují se na osobní rozvoj, duševní zdraví a mezilidské vztahy. Jak stárne Jennifer Aniston nebo Brad Pitt ? Helen Mirren: Je známá svým přirozeným vzhledem a kladným vztahem ke stárnutí. Často hovoří o tom, že je důležité přijmout své tělo a věk. Jennifer Aniston: Přestože čelí neustálému tlaku na dokonalý vzhled, snaží se udržovat zdravý životní styl a vyhýbá se drastickým zásahům do vzhledu. Brad Pitt: Po rozvodu se zaměřil na charitativní práci a založil vlastní produkční společnost Plan B Entertainment. Jeho filmy jako 12 let otroka nebo Moonlight získaly řadu ocenění. Kromě rozvodu se musel vypořádat s problémy s alkoholem a jinými závislostmi. Otevřeně o tom hovořil a stal se inspirací pro mnoho lidí, kteří se potýkají s podobnými problémy. Jeho životní moudro? „Život je příliš krátký na to, abys pil špatné víno.“ Madonna: Ikonická zpěvačka i v padesáti překvapuje svou energií a neustálou touhou po nových výzvách. Vyzkoušela si například jógu, kabalu a dokonce i taneční vystoupení v Cirque du Soleil. Celý život čelila kritice za svůj věk, vzhled a odvážný styl. Přesto se nikdy nenechala zastrašit a pokračovala v překračování hranic. Její životní moudro? „Buď originální, buď sama sebou.“ George Clooney: Po úspěšné herecké kariéře se zaměřil na režii a produkci. Je spolumajitelem společnosti Casamigos Tequila a aktivně se angažuje v charitativních projektech. Přestože působil jako charismatický a úspěšný herec, trpěl dlouhodobými zdravotními problémy. Jeho životní moudro? „Život je příliš krátký na to, abys pil špatné víno.“ Jamie Lee Curtis: Otevřeně hovoří o svých zkušenostech s plastickými operacemi a vyzývá ostatní ženy, aby se milovaly takové, jaké jsou. Pravdou je, že v různých kulturách je stárnutí vnímáno odlišně. Někteří lidé jsou více narcisticky zaměřeni a snaží se zachovat svůj mladý vzhled za každou cenu, zatímco jiní jsou více zaměřeni na vnitřní hodnoty. V některých profesích je mladý vzhled výhodou, zatímco v jiných je zkušenost a moudrost spíše ceněna. Negativní zkušenosti, jako například nemoc nebo úmrtí blízkých, mohou změnit pohled na stárnutí, a to platí i pro známé osobnosti.

Hranice možností se stále posouvají, a i otázka mateřství v pozdějším věku stává stále aktuálnější. Zatímco dříve bylo běžné, že ženy rodily ve dvaceti, dnes se stále častěji setkáváme s příběhy žen, které se staly maminkami v padesáti. A celebrity nejsou výjimkou. Slavné maminky padesátnice Do kategorie matek „seniorek“ patří populární zpěvačka Madona, která porodila své čtvrté dítě ve věku 52 let. Podobně na tom je Janet Jackson.Slavná zpěvačka se stala matkou v padesáti a její těhotenství bylo překvapením pro fanoušky i média. Herečka známá ze seriálu La Femme Nikita Peta Wilson porodila své první dítě ve věku 50 let. Z českých celebrit je asi nejznámější ředitelka nadačního fondu Kapka naděje Vendula Pizingerová, která porodila v 48 letech zdravého syna. Proč se rozhodly pro mateřství v takovém věku? Ženy, které se rozhodly pro potomka až ve zralém věku často říkají, že se cítily připravené na mateřství, že mají dostatek zkušeností a stability. Některé z nich se rozhodly pro mateřství v pozdějším věku, protože se chtěly věnovat kariéře nebo cestovat. Jiné zase jednoduše nenalezly vhodného partnera dříve. Má to své výhody Mateřství je pro mnoho žen zdrojem nesmírné radosti a naplnění. Děti mohou přinést do rodiny nové energie a posílit vztahy mezi členy domácnosti. Ženy, které rodí v pozdějším věku, často přinášejí do výchovy více zkušeností a moudrosti. I když jsem se stala matkou před čtyřicítkou, mohu potvrdit, že na tom něco je. Pozdější mateřství má ovšem i své stinné stránky Těhotenství a porod v pozdějším věku mohou být spojeny s vyšším rizikem zdravotních komplikací, jako je například gestační diabetes, vysoký krevní tlak nebo předčasný porod. Děti narozené ženám ve vyšším věku mají vyšší riziko předčasného porodu. S věkem ženy se zvyšuje riziko genetických abnormalit u dítěte. Společenský pohled Společenský pohled na mateřství v pozdějším věku se v průběhu let výrazně změnil. Zatímco dříve bylo považováno za neobvyklé, dnes je to stále častější jev. Přesto stále existují určité předsudky a obavy spojené s mateřstvím ve vyšším věku. Ženy, které rodí v pozdějším věku, mohou čelit různým formám stigmatizace. Mohou být například obviňovány z toho, že jsou sobecké nebo že nejsou schopny poskytnout dítěti to nejlepší.

Půl století plného lásky, radosti, ale i starostí. Tak by se dal jednoduše vystihnout Alenin život. Teď, když její děti odrostly a postupně opouštěly rodinné hnízdo, a ona si mohla znovu užívat svobody, se její život úplně zhroutil. Místo radosti jí postihly deprese a chvíle, které mohla mít jen pro sebe, nahradila závislost. David, její syn, už rok bydlel se spolubydlícími v Praze. Aleně se stýskalo po jeho vtípkách a večerních debatách u večeře. Dcera Markéta, její zlatíčko, se zase chystala na vysokou školu do zahraničí. Alena věděla, že je to správné rozhodnutí, že dcery budoucnost leží jinde. Přesto se jí srdce svíralo při pomyšlení na prázdný dům. Celý život se točila kolem rodiny. Manžel, děti, domácnost – to byly její priority. Kariéru obětovala, aby mohla být pro své blízké oporou. Teď, když děti odcházely, se cítila ztracená. Neměla žádné koníčky, které by ji naplnily, žádné kamarádky, s nimiž by mohla trávit volný čas. A manžel? Ten se věnoval své práci, která pro něj byla celý život i koníčkem. Večery byly nejhorší. Alena se toulala z místnosti do místnosti, prohlížela si rodinné fotografie, vzpomínala na všechny krásné chvíle s dětmi. Někdy se jí zdálo, že slyší dětský smích, nebo že cítí vůni Markétina oblíbeného parfému. Ale to bylo jen v její hlavě. Nemohla spát, tak si začala brát prášky na spaní. Zjistila, že jí pomáhají zapomenout, tak zašla k doktorovi a řekla mu, že potřebuje léky na deprese. Ty dostala. Ale brzy chtěla další. Na uklidnění. Lékař jí i tentokrát vyhověl. Nutila se do všeho, co měla dělat a nic ji nebavilo. Často se přistihla, jak sedí na pohovce a jen tak zírá před sebe. Manžel se jí zpočátku snažil povzbudit, vytrhnout z její letargie, ale Alena byla ke všemu hluchá. Navíc ty léky začala brát víc než měla, chtěla se úplně umrtvit. To trvalo rok. Bez léků neusnula ani nebyla schopná alespoň základně fungovat. Jednou Alena objednávala na internetu dárek pro manžela k narozeninám, a napadlo jí, že do vyhledávače zadá větu: co dělat, když děti odejdou z domova. Divila se, kolik článků a diskuzí google našel. Když je pročítala, zjistila, že se v jednom shodují. Je důležité najít si nové zájmy, seznámit se s novými lidmi. Alena si uvědomila, že na tom něco bude. Jen jí chvíli trvalo, než to přijala. Dalších pl roku se prala s tím, aby si léky snížila a začal se sebou něco dělat. Další měsíce, když se jí podařilo zbavit se všech tlumících prostředků se přemlouval k nějaké akci. Alespoň začala chodit na procházky do přírody. Postupně se uvolňovala a vzpomínala čím dál víc na dobu svého mládí. Když byla ještě bezdětná, chodila ráda do knihovny a taky ráda tančila. Krok po kroku se začala starat o to, aby jí bylo dobře. Přihlásila se knihovny a začala víc číst, vždyť za ta léta péče o druhé, skoro ztratila přehled a pak se odhodlala přihlásit na kurz salsy. Nejdřív se cítila trapně, přece už je stará na takové věci, ale pak zjistila, že to tak není. Hodiny tance si užívala s ostatními, poznala nové kamarády a cítila, že se jí ulevuje. Byla šťastná. Zjistila, že život může být krásný i po padesátce, že má před sebou ještě mnoho nových začátků. A i když se jí po dětech stále stýskalo, byla ráda, že se naučila žít i sama se sebou.