Všichni řeší s kým, kde a jak budou slavit poslední den v roce, zatímco já se ptám, proč ho vlastně slavit? Má to snad nějaký magický, náboženský či jiný význam kromě toho, že budeme zase o rok starší? Jak to bylo dřív Oslavy přelomu roku se konaly už v antickém Římě. Takzvané Saturnálie byly oslavy na počest boha Saturna, spojené s hodováním, dárky a převracením společenského řádu. Poslední den v roce slaví své jmeniny Silvestr. Jméno svátku pochází od papeže Silvestra I., který zemřel 31. prosince 335. Jeho smrt byla spojena s koncem pronásledování křesťanů a začátkem nové éry pro církev. Tak ve stručnosti k náboženskému významu, o kterém dnes asi málokdo ví. Silvestr dnes Bez ohledu na konkrétní historické souvislosti je silvestr obecně symbolem konce starého a začátku nového roku, časem pro bilancování, přemýšlení o budoucnosti a oslavu nových začátků. Proč je silvestr tak oblíbený? Oslavy silvestra spojují lidi z různých kultur a náboženství. Je to noc plná radosti, optimismu a naděje. A i když patříte mezi ty, kteří na silvestra neholdují bujaré zábavě, určitě je poslední den v roce příležitostí udělat za něčím tečku a začít nový životní úsek. Nechť je ten nový rok 2025 pro všechny bytosti šťastný, naplněný radostí a pohodou. Vaše Naďka #sama sebou

Ať se Vám v tento kouzelný čas splní i ta nejtajnější přání, ať jste zdravé, štastné a především buďte vždy samy sebou.

Byl večer před Štědrým dnem. Bylo mi šest let a šíleně jsem se těšila na Ježíška. Tak moc, že jsem ani nemohla jíst (tenkrát bych to opravdu potřeboval ale dneska bych to kvitovala). Jak asi vypadá? Přemýšlela jsem a jakmile se setmělo, běžela jsem k oknu a usilovně jsem pátrala po obloze i po ulici, jestli ho třeba nezahlédnu. Kromě „starý čarodějnice“, jak říkala babička sousedce odnaproti z domu jsem ale nikoho ani na zemi, ani na nebi nezahlédla. Druhý den ráno, hned jak jsem se probudila, šla do kuchyně podívat se na kapry, kteří se šplouchali už několik dní v dětské vaničce, ve které mě máma kdysi koupala. Když jsem ale došla do kuchyně a viděla, co se stalo, vykřikla jsem: „Pomoc, mami, kapři se kloužou po linu.“ Jenže máma v bytě nebyla. „Vstávej, slyšíš, kapři jsou na linu.“ Tahala jsem svojí protivnou starší sestru z postele. „Co ječíš? Jdi si hrát!“ Zachroptěla sestra a zachumlala se pod peřinu. Ale já se nedala a stáhla jsem z ní peřinu, a přitom pořád dokola opakovala, že kapři vyskočili z vaničky a musíme je zachránit. Nakonec i tyhle kapři měli nakonec skončit ve Vltavě (tenkrát jsme nevěděli, že v řece to kapři nedají), protože u nás se žádné zvířátko nesmělo zabít, natož pak sníst. „Kde je maminka? Já chci, aby tu byla, oni už asi nežijí.“ Vzlykala jsem. No, jasně, budeš je mít k večeři,“ smála se mi ségra a snažila se kapry vrátit do vaničky. Nakonec se jí to povedlo, ale oba už plavali břichem vzhůru. „Jsou leklý.“ Řekla sestra a šla se nasnídat. Já jsem plakala, bylo mi jich líto a taky jsem se těch kapřích mrtvolek bála. Sestra je po snídani je vytáhla a dala na kuchyňský stůl. „Fůůj“, otřásla jsem se a couvala od kuchyňský linky se zavřenýma očima, abych se na to nemusela dívat. „Počkáme až přijde mamka, ona je naporcuje a večer je sníme.“ Nevěděla jsem, jestli si ze mě utahuje nebo to myslí vážně, ale při představě večeře v podobě obaleného leklého kapra se mi udělalo ještě víc zle.   Do toho zazvonil domácí telefon. Babička bydlela ve stejném domě jako my, jen o dvě patra níž a propojená s námi byla domácím telefonem. „Babi, maminka není doma, šla na nákup,“ řekla jsem do něj. Chtěla jsem ještě dodat, že nám kapři vyskočili z vaničky, ale babička mě přerušila. „Tak jí řekni, ať se tu u mě staví pro cukroví. Já to sama k vám nahoru nepotáhnu a vám bych to nesvěřila.“ Řekla a zavěsila. Babiččin telefonát mě trochu uklidnil. Šla jsem do koupelny, umyla si pusu, vyčistila zuby a převlékla do svátečního. Maminka ale pořád nešla. Sestra zalezla zpátky do postele. Já jsem opět vyhlížela Ježíška a maminku. Otevřela jsem okno a vyklonila, abych viděla, co nejdál. Vtom se v protějším okně objevila Zachová a hrozila mi, ať se nenakláním. Zase bude žalovat. Okno jsme radši zavřela. Koukla jsem se na hodiny. Za hodinu zazvonil znovu domácí telefon. „Tak, kde je ta máma?“ „Asi hledá Ježíška,“ řekla jsem popravdě to, co jsem si myslela. „To určitě. Zase se někde vykecává. Ani na Štědrej den si nedá pokoj.“ Práskla babička naštvaně telefonem. Byl čas obědu, sestra se právě vzbudila a maminka pořád nikde. Kromě babičky volala teta Alžběta a teta Marie. V kuchyni začali smrdět kapři. Jinak se tam jako obvykle nic nedělo. Nikdo nezdobil stromeček, protože jsme žádný neměli. Maminka ho totiž měla přinést. Babička byla už pěkně rozzuřená a každou chvíli volala, jestli je už máma doma. Sestra se oblékla a že prý jde maminku hledat. Zůstala jsem sama doma s mrtvými kapry. Stála jsem u dveří do kuchyně a koukala na ně. Zdálo se mi, že se pohnuly. Otevírali hubu, poulili na mě oči a ploutvemi se odstrkovali a blížili ke mně. Utekla jsem do pokoje a zamkla dveře. Chvíli jsem jen tak seděla a myslela na Ježíška. Přijde k nám letos vůbec? Pak jsem najednou slyšela, jak někdo odemyká dveře. Maminka! Chtěla jsem běžet do předsíně. Ale nešlo mi otevřít. Sestra se právě vrátila a zjistila, že jsme zamčená v pokoji. „Nejde to.“ Začala jsem fňukat. „Tak to ještě zkus. Jinak budeš muset slézt po lešení dolů (v té době jsme měli na domě lešení) a projít domem zpátky.“ Přemýšlela sestra jak mě z pokoje dostat. Jenže to lešení končilo ve druhém patře a my jsme bydleli ve třetím. Šla jsem k oknu, otevřela ho a podívala se dolů. „Týýý jó, to je ale vejška.“ Zakřičela jsem směrem k zavřeným dveřím. A jak jsem rozhlížela kudy dolů, uviděla jsem maminku. Nesla velkou tašku a stromeček a pod tou tíhou vánočních nákupů se chudák celá kymácela. „Maminka jde,“ zajásala jsem a rozběhla se ke dveřím. Úplně jsem zapomněla, že jsou zamčené a nemůžu je otevřít. Otočila jsem klíčem jakoby nic, vzala za kliku a vyšla z pokoje. To určitě ti kapři. Očarovali nás, pomyslela jsem si. Když maminka vešla do dveří celá zářila. Usmívala se a říkala, copak jste tu vy moje malý holčičky bez maminky vyváděly. „Kde si byla tak dlouho? Už jsme měly strach.“ Předběhla mě sestra ve vyptávání.   „Noo, přece objednat Je-žiš-ka. Ježi- šku, pana-čku, já tě bu—du…“ vzala mě maminka a za ruce a tancovala se mnou kuchyní. Smála jsem se. Tak teda pro Ježíška byla, setkala se s ním, a proto je tak veselá, pomyslela jsem si. „Obalila jsem kapra.“ Řekla naštvaně sestra. „Kapříky, vepříky,“ vyprskla maminka smíchy, když viděla, co sestra obalila. Sestra ty leklé kapry vzala celé, namočila je do mouky a pak do vajíčka a nakonec do strouhanky. Obalila je úplně celý. „No, tak to teda máme hotovou večeři,“ smála se maminka „a když máme hotovou večeři, musí přijít Ježíšek s dárky.“ Zazvonil zvonek u dveří. „Už je tady, vždyť jsem to říkala,“ řekla maminka a odešla do předsíně otevřít. „Děti, holčičky moje, pojďte se podívat na Ježíška, takového jste ještě neviděly.“ „Co blázníš, Zuzano, a kde prosimtě lítáš? Já ti dám Ježíška!“           Děti, Ježíšek má letos asi špatnou náladu. Tak mu radši řekneme, ať tu nechá dárky a jde pryč, protiva.“ „Ale to není Ježíšek, to je naše babička.“ Řekla jsem zklamaně. „No jo, máš pravdu. Ježíšek asi nenosí sukně a nenadává jak špaček.“ „Zuzano, ty jsi ale nezodpovědná ženská, to je jediný, co ti řeknu. Tady máš cukroví a dárky a víc mě neznej.“ Babička se urazila a odešla o dvě patra níž k sobě domů. „Holky, dneska to bude bez Ježíška, asi jsme ho naštvaly. Ale my se obejdeme i bez něj. Teda bez babičky,“ škytla maminka a konečně začala připravovat štědrovečerní večeři. Bylo mi to léto a přemýšlela jsem, proč se babička na maminku zlobila a proč maminka říkala babičce, že je Ježíšek. A taky proč maminka říkala, že byla pro Ježíška, když se k nám nepřišel podívat. Bylo to všechno divné. Nakonec jsme ale jako každý rok, my tři holky bez babičky, rozsvítily stromeček, prostřely sváteční stůl a rozbalily dárky. I když jsem dostala vytouženou panenku, stejně to bylo jiné než minulé roky. Ten rok totiž spolu s kapry pro mě navěky zmizel i Ježíšek. 

Za padesát let se změní v našem životě hodně. A i Vánoce mají najednou jiný rozměr. Jak šel čas s těmi mými? Co navždy odnesl čas a jaké vánoční zvyky zůstaly? Když jsem byla malá, jako každé dítě jsem Vánoce milovala. Vzpomínám si na živého kapra, který nám plaval v kuchyni v dětské vaničce, na zdobení stromečku, kávové bábovičky od babičky, koledy, které jsme si pouštěly na deskách, návštěvu jesliček s babičkou i pravidelné vyhlížení Ježíška z okna. A taky byl sníh, první koulování a jízda na pekáči smíchovskou ulicí. Na Štědrý večer jsme pouštěli lodičky vyrobené ze skořápek vlašských ořechů, krájeli jablíčko a ségra si pravidelně musela hodit bačkorou, aby zjistila, jestli pro ní přijde v příštím roce princ :). Zkrátka Vánoce mého dětství na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byli kouzelné, i když nebylo nic z toho, co můžeme mít dnes. Když se ze mě stala školačka nastala změna. Nejdřív jsem začala o existenci Ježíška pochybovat. Kolem mého osmého roku bylo kouzlo neznámého pána, který nosil dárky a byl pro mě kouzelníkem definitivně pryč. Začala éra, najdi dárek před nadělováním. Naučila mě to starší sestra. Byla schopná převrátit byt vzhůru nohama, jen aby našla dárky. To se jí v 99,9 % podařilo. A já jí následovala. Bylo to vlastně podobné vzrušení, jako čekání na Ježíška, jen to přicházelo tak o měsíc dřív a pod stromečkem bylo už jen předstírání nadšení z „nečekaných“ dárků. Tady musím ještě poznamenat, že byo důležité nejen dárek najít, ale umět ho rozbalit a zase zabalit tak, aby se nic nepoznalo. A to byl opravdu kumšt. Když jsem byla v teenage věku, nejlepší Vánoce pro mě byly, když jsem mohla hned po štědrovečerní večeři a rozbalení „překvapení“ pod stromečkem, vyrazit s kamarády ven a dostala dárek od kluka, který se mi líbil. Od dvaceti do třiceti jsem si nejvíc užívala Vánoce s tím, koho jsem právě milovala. Později mi dělalo radost, objíždět přímo na Štědrý den s přítelem moje i jeho příbuzné a navzájem se obdarovávat. Ve věku od třiceti let do narození syna byla hluchá místa, kde najednou pro mě ztratily Vánoce význam. V obchodech už bylo vlastně skoro vše, obchdoníci začali s nákupní masáží už v říjnu a mě to hodně nebavilo. Až teprve s narozením mého dítěte před čtyřicítkou jsem znovu našla smysl vánočních svátků. A všechno začalo znovu, jen skrze mé dítě. Můj syn stejně jako já hledal Ježíška, představoval si ho pro mě zcela nepochopitelně jako ježečka (nejspíš kvůli znázornění Ježíše s trnovou korunou na hlavě??) a těšil se, co mu ten hodný pán, kterého nikdy neviděl a ani neuvidí nadělí. V tomto čase se ke nám domů vrátily tradice – zase jsme pouštěli lodičky, voněla purpura, hráli koledy, dokonce jsme lili olovo… Jak syn rostl, měnila se opět u nás vánoční atmosféra. Když přestal asi až v devíti letech věřit na Ježíška, začaly být pro mne tyto svátky spíše konzumní lehce otravnou záležitostí. Jejich kouzlo bylo opět pryč. Syn měl samá materiání přání a já ho naivně ponoukala k tomu, aby je vnímal více duchovně. I když to vlastně svým způsobem dělal, což jsem si uvědomila při jeho větě cítím Vánoce a pak o jeho vášni vyzdobit vánočně celý dům. To mi dělalo radost, jinak jsem Vánoce už nijak neprožívala. A jak to mám letos? S nostalgií vzpomínám, jaké všechny ty Vánoce byly a znovu si je zkouším užívat. I když jinak než v pěti nebo čtyřiceti letech.   Krásné Vánoce podle Vašich představ Vám přeje Fifty (Naďa)

Před sedmi lety po zjištění dvou nádorů v levém prsu jsem začala docházet na chemoterapii. Byl to šok. Rychle jsem ale nepříjemnou realitu přijala a všemi silami se snažila, abych se uzdravila. Kéž je můj příběh inspirací a nadějí všem, kteří to potřebují. Měla jsem za sebou čtyři cykly chemoterapie. Do stacionáře jsem chodila bez větších obav, i přesto, že jsem věděla, že budu odcházet s těžkým tělem, horkými červenými tvářemi, a nakonec mi nebude ani od žaludku moc dobře. Ono to není tak (nebo alespoň u mne tak nebylo), že by člověk po chemoterapii zvracel. Spíš to připomíná stav po oslavě s alkoholem, ale každý to vnímá jinak. Někdo je úplně v pohodě, jiný i přesto, že vždycky dostanete před chemoterapií lék proti nevolnosti, zvrací a celkově je mu zle. O tom, jak jsem zjistila nádor v prsu, co tomu předcházelo si můžete přečíst v prvních dvou dílech Statečná, nebo odevzdaná První 4 cykly chemo jsem zvládla vcelku dobře. Sice jsem byla unavená, divnou kovovou pachuť a bolavé dásně a srdce mi bušilo jako o závod, ale jinak jsem po týdnu od dávky chemo byla schopná pracovat. Pohybovala jsem v podivném vakuu, měla mozkovou mlhu, ale ani nevím jak jsem to zvládala. Čloěk toho zvládne opravdu hodně, a uvědomí si to až ve chvíli té největší krize. Asi umírám Průšvih nastal po pátém cyklu, kde mi byl namíchán jiný koktejl chemo. Byl den před silvestrem a mně začalo být hodně divně. Začalo mě bolet celé tělo, kosti, klouby. Myslela jsem, že mám chřipku. Ale tohle bylo o moc horší. O den později jsem už jen nehybně ležela v posteli, bála se pohnout, jelikož i mrknutí znamenalo obrovskou bolest. Jako kdyby do mně někdo vrtal vrtačkou. Nemohla jsem skoro ani dýchat, natož mluvit. Na chvíli mi trošku ulevil lék na bolest, ale nestačilo to. Takový stav trval 4 dny. Když jsme volali onkoložce, abychom jí řekli, co se děje, řekla, ať přijedu, jenže toho jsem nebyla schopná. Nevím proč jsme tenkrát nezavolali sanitku, jak nakonec poradila onkoložka, asi bych to v ní taky nevydržela. Každopádně jsem čekala, že buď to přejde, nebo prostě umřu. Pátý den večer jsem cítila, že se bolest zmenšuje. Byla jsem naprosto vyčerpaná, ale šťastná. Onkoložka pak řekla, že jsem měla na chemo jakousi alergickou reakci a že zbývající tři cykly budeme muset zrušit. Kontrolní ultrazvuk ukázal, že se nádory znovu trochu zmenšily, a tak jsem mohla za další dva týdny podstoupit operaci. Před operací O tom, že gynekologické oddělení v nemocnici Na Bulovce pamatovalo ještě v době před šesti lety hodně, ví každá z nás, která se tam kdy ocitla. To mě ale bylo docela jedno. Klepala jsem se pod nemocniční dekou zimou a hlavně strachy. Celou noc jsem neusnula, ani lék na psaní nepomohl. Do tří do rána jsem telefonovala s kamarádkou. To mě jakž takž uklidňovalo. Pak šla ale spát i ona. A já čekala až do rozednění a pak ještě chvíli, než pro mě přijel sanitář,a by mě odvel an operační sál. Na sále jsem měla pocit, že omdlím strachy, a když se mě už na operační stole operatér zeptal, jestli vím, co mě čeká, nejistě jsem kývla, že ano a zároveň prosila, ať mi nechá alespoň bradavky. Což ale bylo dle jeho slov nemožné. Panika ze ztráty Vzbudila jsem se na JIPce po třech a půl hodinách strávených v narkóze na operačním sále. První co jsem zavnímala bylo to, že jsem nějak menší a cosi mi chybí. Hrudník jsem měla obvázaný a prsa byla fuč. V tu chvíli se mě zmocnila panika až hysterie, špatně se mi dýchalo a chtělo se mi zařvat: Kde jsou moje prsa?! Okamžitě mi je vraťte! Naštěstí moje špatné psychické rozpoložení rozptýlila sestra, která mě dost agresivně nutila do jídla. Já jí říkala, že nechci, že budu zvracet. Ale ona ve své urputnosti nepřestala, postavola přede men na tác nějaké jídlo a já se pozvracela. Konečně pochopila, že jíst opravdu nebudu. Až teď zpětně si říkám, že je zarážející, že se mě nikdo nezeptal, jak mi je, nepřišel psycholog, nepromluvil se mnou. Zkrátka, nic. Můj hrudník byl najednou tak malý a plochý. Byla jsem ráda, že pod obvaz alespoň prozatím nevidím. Moje léčba i po propuštění z nemocnice pokračovala. Nemocné prso se ale nechtělo hojit. Mělo následovat ozařování a hormonální léčba…o tom, jak to bylo dál zase příště. Vaše Fifty

Zajímá mě, jakým směrem se ubírá život v padesáti. Aby taky ne, vždyť se mě to také týká. Snad jen to mám trochu jinak než většina žen. Menopauzu mám už dávno za sebou a můj syn teprve před rokem vstoupil do puberty. Jinak ale zažívám vše podobně jako věttšina těch, kterých se tohle životní období týká. Co přesně zažívám? Určitě to, že začínám vnímat tu neviditelnost – občas to v naší společnosti zazní, žena padesát plus už nikoho moc nezajímá. Ale proč? Ptám se pořád dokola, protože zvlášť dnes, kdy se míra dožití posouvá k osmdesáti, máme před sebou ještě ještě pořád kus života. A ten může být sice jiný než ve dvaceti nebo čtyřiceti, ale pořád hezký. Na druhou stranu ten tlak na kult mládí vytváří to, že ženy se za každou cenu snaží být mladší, než jsou. Přijde mi to směšné a někdy až protivné. Jedna věc je o sebe pečovat, to je v pořádku, ale proč se stále snažit udělat ze sebe někoho, kým jsem už vlastně byla? Je to začarovaný kruh. Ženy v padesáti se mohou cítit frustrované z mnoha aspektů života. Fyzické krásy ubývá, muži už po nás tolik netouží, děti jsou už velké a tolik nás nepotřebují, v práci nám dávají najevo, že jsou tu mladší. V horším případě práci ztrácíme, manželé odcházejí za mladšími, děti třeba ani nemáme, nebo se odstěhují daleko a my se ocitáme samy ve věku, kde stáří je před námi – když ne úplně za dveřmi – a mládí je nenávratně pryč. Pociťujeme první příznaky stárnutí, některé z nás sem tam i nějaký zdravotní handicap. Ale taky se to dá pojmout z druhé strany, a to mě na životě baví, že máte na výběr. Jak říká má přítelkyně, vždycky si můžeš vybrat a vidět, jestli je sklenice poloprázdná nebo je do poloviny plná. Když ji vidíte spíše plnou než prázdnou, může být život v padesáti skvělý. I bez plastik, drsných diet a dalších pro mě trapných kamufláží skutečného věku. Stačí se s grácií podívat do zrcadla, zamávat mládí a užívat života ve svém věku. Navíc, nevím, jestli jste si všimli, ale i bez příkras my padesátnice vypadáme daleko mladší než na maminky či babičky. A co je na padesátce úžasné? Možná je to už klišé, ale pravdivé. Valná většina z nás nemusí vstávat v noci k dětem, připravovat svačinky, dělat s dětmi úkoly, vařit pro celou rodinu a k tomu ještě po práci, žehlit hordy prádla, být dokonalou matkou a manželkou a k tomu ještě třeba manažerkou. Máte čas na sebe a pro sebe. Kdy se vám to naposledy stalo? Vzpomeňte si na tu svobodu, kdy jste mohla spát o víkendu do dvanácti, kdy jste si mohla s kamarádkami povídat, jak dlouho vydržíte a druhý den klidně celý bez výčitek prospat, kdy jste si mohla dovolit neohlížet se na druhé a věnovat se svým koníčkům. No není to pecka? Zkrátka podle mě je tenhle věk takovým návratem k sobě samé, do doby, kdy jsme byly sice o něco mladší, ale zase ne tak zralé, abychom si mohly vše dosyta vychutnat. Vraťte se tak trochu v čase a znovu v sobě objevte svobodu a odvahu, která vám v mládí jistě nechyběla. Život může být jízda i po padesátce. Jen to jen na nás, jak se svým časem tady naložíme.

Ve čtvrtek jsem se vypravila na roční onkologickou kontrolu. Už to je víc jak šest let, co jsem si nahmatala v levém prsu bulku, a nakonec se ukázalo, že tam nebyla sama. Na ten rok léčby nikdy nezapomenu. Když se to generál dozvěděl plakal jako malé dítě, ale nevím, jestli ze samé lítosti a lásky ke mně, nebo spíš ze strachu, že mu tu zůstane na krku pětiletý kluk, když to nepřežiju. Já měla zase starost, kdo se o toho pětiletýho kluka postará, když generál toho schopný není. Když mám před sebou onko kontrolu – dřív to byly tři měsíce, pak půl rok a teď už jednou za rok – týden před ní špatně spím. Den před ní nespím skoro vůbec. Po cestě do mamacentra si promítám nejrůznější scénáře – samozřejmě katastrofické. Taky mi už po cestě buší srdce, jako když běžím maraton (to si teda jen představuju, protože jsem v životě maraton neběžela, naštěstí!) a šíleně se z toho stresu potím – jak tam budu asi páchnout a budu v podpaží upocená? No fuj! No, a pak skutečně parkuju u budovy polikliniky, kde je i mamacentrum a onkologie. Vstupuju do budovy, nasaju vůni pekárny ve vestibulu, už jsem u výtahu – mačkám čtyřku a výtah na mě mluví, že mám nastoupit do výtahu A. Jsem tu. Opět mačkám tlačítko – tentokrát pro pořadové číslo, sestra jako robot najde moji kartu a pošle mě do čekárny plné žen. V dlouhé chodbě jsou dveře s nápisy – mamograf, ultrazvuk a očíslované kabinky. Sestra volá mé jméno. A je to tady! Pozdravím, a v místnosti se zataženými žaluziemi si do půl pasu nahá lehám na lehátko. Doktorka kydne gel do míst, kde bylo nemocné prso, pak, do míst, kde bylo zdravé prso, ještě do obou podpaží a nakonec na břicho. Ultrazvukem brázdí moji horní část těla, pak sjíždí až k podbřišku. Ještě hledá už před lety odhalený angiolipom na levé ledvině. Je tam, pořád stejně velký, hurá. A ta steatóza jater? Bohužel nezmizela. A to je vše. Konec. Ende. Šlus. Prchám z lehátka, zdravím lékařku, sestru. Mám opět propustku k životu. Zase na rok. Tohle jsou ty nejlepší zprávy z celého roku. Pak už jen rutina u onkoložky, skoro mě ani nepozve si sednout, máte to dobrý, řekne tak nějak automaticky. A pak se ještš zeptá: je něco u vás zdravotně nového? Ne, kroutím hlavou. A vím, že i kdyby mi chyběla hlava, budu tvrdit, že ji mám a nic mi není. Pak si zřejmě přečte poznámku o mé váze, která před rokem a půl klesla o víc jak dvacet kilo. A co váha? Držíte ji? No moc ne. Přiznám se, ani se nestydím. A kolik vážíte? No …řeknu to strašlivé číslo a doktorka jen hlesne, že je to škoda. Pak jí zvoní telefon, zvedá ho, musí, hovoří vážně a na mě mává, ať klidně jdu. Tak jo – vyzvednu si žádanky na příští rok a už jedu dolů výtahem. Udělám si hezké odpoledne. Jako každý rok, když kontrola dopadne dobře. Dneska to ale musím o chvíli posunout. Spěchám nejdřív do tiskárny. Předávám chybějící dárky do časopisu (psala jsem o nich minule), které se prostě někde záhadně ztratily, někdo je vzal nebo nedodal. Má milá kamarádka, která dárky měla na starosti, mi pak na moji reklamaci reagovala asi takhle: „No to určitě! Ty krabice byly zalepené! Já ti dám, že chybí!“ Chvíli jsem na tu zprávu od ní zírala a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Alespoň by mohla napsat, no to je teda štěstí, žes je měla ještě u sebe, že sis ty podělaný vánoční ponožky nedala všechny najednou na nohy, nebo tak něco. No nic, tentokrát nebudu ani vyšetřovat, ani psát po nocích vyčítavé zprávy mé nejlepší kamarádce. Až se skoro divím, jak jsem velkorysá. Předávám ponožky a odjíždím s myšlenkou na předvánoční nákupy, dám si dobrou kávu a třeba i něco malého pěkného koupím pro sebe. Parkuju v obchodním centru. Dívám se nambilu, kolik je hodin a koukám, že mi přišel e-mail od klienta. Copak kdo chce? Všechno už je přece vyřízený. Obálka přetištěná, grafy a písmena opravená, ponožky taky pasujou… No průser. Grafička v depresi musela vyjevit svoje rozpoložení do firemní magazínu pro korporátní společnost do časopisu a podařilo se jí to, ačkoliv jsem se urputně bránila a všechen její negativní odpor se snažila odrazit. Marně. Její odpor byl zřejmě mnohem silnější. Skoro jako kdyby by to byl odboj. Fotka s jiným jménem a textem, který neměl nic společného ani s fotkou, natož se jménem. Ty mě chceš zničit, konstatuju unaveně, když mi zvedne telefon. Když jí vysvětlím, co provedla, nejdřív říká, že jí to mrzí, dokonce se chce vzdát honoráře, pak ale najednou obrátí, prý se to stává, je to normální a stejně to má kontrolovat editor. Hmm, takže za to můžu vlastně já. Žádné hezké odpoledne se nekoná. Jedu domů a když píšu do korporátu omluvný e-mail, generál na mě ze svého pokoje volá, že mu nejde obraz na televizi, jestli s tím něco udělám. A to já nevím, protože nejdřív musím zjistit, jestli spíš není problém v jeho už tři měsíce chabém zraku…

Poslední rok byl těžký. Možná spíš poslední roky byly těžké. Ale nejpřesnější by bylo napsat, že celý můj život je těžký. Tak třeba tenhle týden. V pondělí nervový záchvat mého bývalého o dvacet let staršího muže, kterého jsem vezla na vitamínovou injekci. Bylo ráno půl osmé, auto zamrzlé zvenku, ale i zevnitř. Měla jsem před sebou spoustu práce, beru teď vše, co se namane, když mi zavolá v neděli odpoledne majitelka vydavatelství, že potřebuje zeditovat v pondělí balík textů, kývnu, ani nemrknu. Přitom před pár lety bych se ošívala. Prostě, časy se mění. A bohužel jinak, než jsem se domnívala. Ale zpátky k záchvatu ex. Zuřivě škrábal zmrazku na oknech, já jsem chtěla pomoct tekutinou určenou na zmrzlá okna, že ji jako nastříkám i zevnitř, že to bude rychlejší. No prý nebude! Prý se to okno už nikdy nevyčistí, když to tam nastříkám, ať to proboha nedělám! A ať už nikdy nezatahuju tu ruční brzdu! Prý mi to říkal desetkrát! Sedíme vtom zamrzlým autě a řveme na sebe, jak pominutý. On se navíc ohání holí. Bouchá s ní o podlahu starý škodovky, jediného majitelku, který mu zůstal. Napadne mě, jestli ta podlaha nápor jeho vzteku vydrží. „Tak to tam nastříkej, no! Tak nastříkej to tam, ječí na mě a já jen kroutím nesouhlasně hlavou. Takhle si se mnou dědek teda nebude hrát! Potlačím přenesený vztek a rozjedu se směrem k poliklinice. Chvíli je klid. Pak stařec rozkáže. „Odemkni ty dveře!“„Proč? Chceš vyskočit za jízdy nebo co?“ řeknu zle. „Jo? Chci!“ Zařve mi skoro do ucha a už jsme zase v sobě. Vyslechnu si, že by vyskočil kvůli mně, jak jsem samozřejmě hrozná.“ Pomalu na mě jde hysterický záchvat smíchu. Někdy to tak mám. Nervy povolí a dělají si se mnou co chtějí. Naštěstí jsem už skoro u polikliniky. Dědek se pak pomalu hrabe z auta, bere hůl a odchází na injekci. Já zůstávám v autě. Přemýšlím. A je to tu zase. Výčitka sama sobě. Proč jsem si kdy něco začala s tímhle individuem? Vím. Hodiny dělaly tik tak a já zoufale toužila po dítěti. S depresemi jsem se léčila, jak moc mi chybělo dítě. Rodina. Normální obyčejný život. A pak se objevil on. Padesátník a já třicátnice. Takovej spíš buran. Myšlenka na něj mi přeskočí k mámě. Jaký si vodila domů chlapy. Ještě chvíli zůstávám v minulosti, do vzpomínek mi skočí myšlenka, že čím jsem starší tím horší se mi ta minulost ukazuje. Jak z devadesátkovýho filmu. Samej bizár. A dál radši nechci jít. Dědek se vrací. Jak se za těch skoro dvacet let, co ho znám proměnil. Svaly jsou pryč, vlasy mu prořídly, ale plešku pořád nemá, rty má sevřené ještě víc než dřív. Ale kdybych ho neznala, asi bych řekla docela pěknej dědek. To jo, ale taky vzteklej a panovačnej. Trefně ho pojmenovala moje kamarádka, generál. Hrabe se do auta. Mlčí. Naštěstí. Já přemýšlím, co bude dál. Jak to s ním zvládnu. Zvoní mi telefon. Volá grafička. Prý je zase něco někde špatně. Chybí tři dárky do časopisu. Hrkne ve mně. Tohle číslo je zakletý. Nejdřív úplně špatně vyfocená fotka redakčního týmu na titulku (tak jsem se snažila, objednala vánočně vyzdobený ateliér, krásně vše zorganizovala), drzá rádoby fotografka neschopná podělanou fotku ani v základu upravit. Depresivní grafička, která nadělala v časopisu chyb jak máků. který jsem týden odstraňovala a teď zas tohle. „Počkej, dám ti vědět, snad mi doma něco zbylo, ve čtvrtek to můžu odvézt do tiskárny. Srdce mi buší, v uších mi hučí, mám pocit, že exploduju. Ne vzteky, ale stresem, který snáším čím dál tím hůř. Doma se hned vrhám ke krabici, kde bych měla nalézt chybějící dárky. Počítám, jedna, dva tři. Uf. Jsou tu. Volám s úlevou grafičce. Vyřízeno. A to by snad konečně mělo být všechno. Opravdu? Generál na mě ze svého pokoje něco huláká…

Stojím v obýváku domu v jednom Středočeském městě a rozhlížím se. Domek je starý, neudržovaný, ale něčím mě fascinuje. Má v sobě nějaký příběh, je z něj cítit teplo a možná mi i trošku připomíná dětství. Kolik příběhů se tu odehrálo? Jaký měly konec? Kolik lidí se tu smálo a kolik plakalo? Z mých úvah mne vytrhne realiťák. „Tak pojďme se podívat na zahrádku. Nic velkého, ale dívejte, tady za byt v těch novejch bytovkách zaplatíte osmičku a tady to máte za šest, a ještě svoji zahrádku. Ono, co si budeme povídat, děti stejně chtějí od určitýho věku lítat venku a pak vy se přece nebudete plahočit pořád po zahradě. Důvody se najdou vždycky No jasně, řeknu a myslím na tu obrovskou zahradu na venkově, odkud se chci po pěti letech stěhovat. Zpátky do města. Ne do velkýho, ne do mé zlaté Prahy. Ale do hezkého lázeňského města nedaleko Prahy. Kvůli škole pro Mumiho, kvůli jeho kroužkům, kinu, které zbožňujeme, kulturním akcím, bez kterých nemůžeme být… a samozřejmě obchodům, do kterých jsem musela pět let dojíždět, pokud jsem nechtěla chytit nějakou ošklivou infekci z místního krámku. Na romantiku mě už neužije Každopádně mé romantické představy o hrabalovském kousku ráje, kde jsem pět let žila, se rozplynuly jak pára nad hrncem. Ale o tom, jak jsem ruinu starou sto let přeměnila na dům, který si každý hned zamiloval, taky třeba někdy napíšu. Byla to fakt taková hlína, která mě stála skoro život. Určitě dojde i na můj nejtragičtější dům a taky první barák. Co se dá za život jedný ženský, která je na prahu padesátky, stihnout. P. S. Pokračování příště.