Kulturní program regionální akce sliboval kromě pouťových atrakcí oblíbený nový cirkus a kapely, co mi připomenou, že i mně bylo míň než padesát. Strašně jsem se těšila. Hlavně na Radka. S sebou jsem vzala svého skoro teenagera, kterého jsem cestou na akci upozornila, že tohle a tamto rozhodně nekupuju, a taky určitě neabsolvuju žádné nebezpečné atrakce. Stárnutí sebou prostě chtě nechtě přináší jakýsi strach z adrenalinu – teda u mě určitě. Tedy rozhodně se na stará kolena nebudu vrhat zajištěná bungee lanem střemhlav ze Zvíkovského mostu ani plachtit vzduchem na padáku. Hurá na labutě! Tak aspoň na labutě, ty jsou pomalý, prosil mě syn. No to sice jsou ale zase dost vysoko. Naskakovaly mi dramatické výjevy jak z televizních novin na Nově, ale snažila jsem se být statečná – za podmínky, že budu mít v ruce „řadící páku“ já. Moc jsme se nakonec ani nevznášeli, ale bylo to aspoň bezpečný. Synovi jsem vysvětlila, že nejdeme nahoru kvůli mé nadváze. Jen se ušklíbl a závistivě koukal po těch, kterým labuť letěla vysoko. Měli evidentně štíhlejší rodiče. Street food Když jsme se pak procházeli uličkou plnou stánků s jídlem, potěšilo mě, že i k nám do regionu dorazily dobroty z celého světa včetně hmyzích pochoutek, které jsem sice neochutnala, ale tak nějak jsem cítila, že třeba jednou bude hmyz povýšen na vyšší gastronomii. Nebo spíš nižší? Mísící se vůně nás donutili si něco dát. Nechtěli jsme moc experimentovat, tak jsme zvolili vietnamské závitky a výbornou domácí limonádu, které to ale pokazil zvolená nádoba – tedy plastový pytlík s brčkem. A pak jsem prostě musela ochutnat žužu – to jsem nejedla snad dvacet let. Jeho charakteristická sladká vůně mě okamžitě hodila o 40 let zpátky na Matějskou pouť v tehdejší Juldě Fuldě – jak se slangově říkalo dnešnímu pražskému Výstavišti. Syn mě pozoroval, jak tu pouťovou pochoutku hltám a chtěl taky. Nikdy ještě žužu neměl. Když ochutnal, řekl třikrát mňam.   Zpátky v čase Když jsem se probrala zpátky do reality, zjistila jsem, že se musíme dostat co nejrychleji k hlavní stage. Můj oblíbenec – zpěvák ze skupiny Buty, na kterým jsem byla naposledy před třiceti lety, tam už určitě bude. Cestou jsem syna poučovala o tom, jak byla kapela v devadesátkách slavná, že má ústřední píseň ve Svěrákově filmu Jízda, že si tam Radek i zahrál. Prostě pecka, víš synku. Určitě tu písničku znáš, zanotovala jsem mu ji, ale jak jsem byla z rychlé chůze zadýchaná, tak to nebylo prostě ono. No to nevadí, on to Radek určitě zahraje a pak i další fláky. Moje mládí bylo na chvíli zase zpátky! To snad není možný! Už jsem viděla i na pódium, něco tam někdo hrál, ale počkej, to nejsou Buty, toho chlapa neznám, asi se opozdili, to je normální, říkám synovi a stejně se prodírám mezi lidmi blíž k pódiu. A najednou to vidím! Nemůžu tomu uvěřit, to není možný, to přece není Radek?! Ale najednou slyším známé tóny, hrajou Mám jednu ruku dlouhou? Cože? Chce se mi bulit. Už mám na krajíčku. Tohle, že je on? Jak to všichni vypadají? Jako dědci. Byla jsem v šoku. V hlavě mi zůstal sympaťák z Jízdy a jaksi jsem zapomněla, že čas nás prostě mění. Na pódiu stál obtloustlý plešatý skoro šedesátník, který mezi písněmi sem tam prohodil něco o konci života. Zpíval v pomalejším rytmu a byla to nuda. Když jsem se trochu vzpamatovala, rozhlédla jsem se kolem sebe. Samí padesátníci a bože i šedesátníci. Syn se zjevně nudil. Nešlo to. Tak pojď, řekla jsem smutně a šla si dát ještě jedno žužu.

Reklamní slogany

Ani já jsem se nevyhnula po rozvodu manželství zásadní otázce: mám se vůbec ještě pokoušet hledat? A proč vlastně? Děti už si asi pořizovat nebudu, i když ani v tomto věku to není dnes vyloučené. Ale co čekám jako zralá žena od vztahu se zralým ne-li zralejším mužem? Chci ho domů? Chci slevovat ze svých představ? Je dostatečným argumentem nebýt sama? Je tím důvodem sex? Nebo jsem přes svůj věk stále žena hledající svého vysněného muže? No princ už to asi ani nebude, možná král? Opravdu ale existuje? Samozřejmě, každá jsme jiná, máme jiný pohled na život i na muže. Některé z nás už to vzdaly, jiné stále touží a hledají, některé muže milují, druhé jsou vůči nim zahořklé. Ať tak či onak, stejně nám nejdou z hlavy, že mám pravdu? Můžu tady uvést hned několik příkladů, že to tak je. Už roky nevím S Karolínou se známe od našich čtrnácti let. Studovali jsme na stejné škole – měly ušlechtilý nápad, stát se sestřičkami. Naše cesty se ale po školy rozdělily. Ona se vdala a měla nejdřív jedno a pak dvě děti. Pak se ale rozvedla (já jí říkala, že si ho nemá brát) a zůstala se dvěma krásnými holčičkami sama. Bylo jí tenkrát 29 let. Jenže holky byly malé a ona je musela uživit (na alimenty mohla rovnou na deset let zapomenout). A tak sice mladá, ale zodpovědná, zůstávala sama s dětmi. Sem tam se objevil nějaký muž, ale vždycky to nedopadlo. Karolína říká, že to byli vesměs psychopati. Léta letí Léta utíkala, Karolína se sice stále živila nadějí, že někoho najde, ale při vytíženosti zodpovědné samoživitelky, to bylo víc jak nad její síly. Pak ale najednou holky vyrostly, každodenní povinnosti a péče o děti najednou Karolína neměla, a tak se čím dál víc zamýšlela nad tím, jestli jí náhodou něco nechybí. Zjistila, že by nebylo špatný někoho potkat, ale jaksi více teoretizovala, než konala. Občas jí dohodilo někoho její okolí. Třeba ředitele jednoho pražského krematoria. Jo, fakt. A nejdřív to vypadalo dobře. Jak to s Karolínou a ředitelem dopadlo? Zase příště. A to i o tom, co všechno můžete při seznamování zažít.

Když mi ve dvaačtyřiceti letech, lékařka oznámila, že mám tři zhoubné nádory v levém prsu, asi jako každá žena, které se tohle stalo, ptala jsem se sama sebe, proč zrovna já? I když já to vlastně viděla. Stres, oslabená imunita. Moc práce, málo odpočinku, v životě málo radosti a hodně starostí. Nějak toho bylo na mě moc a já z toho neuměla vystoupit a až nemoc to šílenství zastavila. Je to zvláštní. Když jedete na plný plyn, nejdřív vás upozorňují vnější okolnosti, že je potřeba se uklidnit, zpomalit. Pomalá sebevražda To se stane třeba to, že se vám zničehonic rozbije auto. Nebo když spěcháte, aby ten nedodělaný dům byl hotov, a vy se z krátkodobého podnájmu mohli konečně přestěhovat do svého, zdrhnou vám dělníci, kterým jste několik dní před tím zaplatili štědrou zálohu, aby už konečně hnuli zadkem. A když ani to nepomůže a vy se začnete hroutit a tělo vám dává najevo, že už toho má dost. A vy jste k sobě pořád hluchý, prostě už to tělo nevydrží a vykašle se na vás. Zřejmě si řekne, že si tu pomalou sebevraždu přejete a jde jí naproti. Moje diagnóza A vy si teprve tehdy, když sedíte v šoku naproti lékaři, který vám sděluje vaši diagnózu, vysvětluje co všechno vás čeká a co všechno se ještě před léčbou musí zkontrolovat, jestli to nebují ještě někde jinde v těle, pak teprve víte, že nic není důležité a nic nespěchá. A to jste teprve na začátku. Když se posunete v léčbě, a váš výkon klesne ze stovky na jedničku – obstaráte jen a pouze své základní potřeby – to jest trochu jídla pro přežití vyprázdnění, umytí a spánek, který se stal vaší nejoblíbenější a hlavně nejpotřebnější činností. Nemoc má moc Člověk, který má rakovinu, to jaksi někde vzadu tuší. Tělo se chová jinak. Když jsem si tu bulku v prsu nahmatala, v podstatě už nebylo pochyb. Ano, dokud to nemáte černé na bílém a jste ve fázi čekání, lžete si, že je to nezhoubné, hledáte na internetu, že to tak je, i když víte, že je to nesmysl. Vyčíst si z internetu, že jste nebo nejste nemocná se myslím snad nikomu nepovedlo. Nebo ano? Napište mi o tom, prosím. A pak vám jednoho řeknou, že je po všem. Jste vyčerpaní, ale neskonale šťastní (přes pochyby, kterých se už nikdy nezbavíte a čas od času vás budou týrat dotěrnou otázkou: Jak dlouho to tu ještě mám?). Jen si ty okamžiky čiré radosti uchovat pro další a snad i lepší život.

Nový rok je plný očekávání, nebo taky ne (zaujalo mě, že v kalendáři se 1. ledna kromě svátku Nový rok objevují jména, která jsem použila do titulku). Často se mi v tento den stává, že mám takovou zvláštní kocovinu. Moje kocovina ale není z alkoholu vypitého na silvestra, ale spíše z celého předešlého roku. Jako kdyby se v tento první den na svátek Mečislavců, jak stojí nyní v kalendáři všechno ve mně nějak nashromáždilo. A co být lepší? Možná je to tím, že vím, že budu zase o rok starší, blíž stáří, zase o kousek blíž svému konci. Snad je to jen podivné ticho, které se nese ulicemi po bujarém silvestrovském veselí. Ale s největší pravděpodobností je to nepříjemný pocit, kdy vím, že nás čeká po tomto svátku dlouhý ledový a únavný měsíc. Každopádně čočku máme na Nový rok vždycky. A tak, milé dámy a případně milý pánové, s vidinou jara a léta, které je před námi, připíjím na vaše zdraví, štěstí a splněná přání, která můžeme mít i třeba v devadesáti…